Jak se pracovalo s prvními DOSovými notebooky jako Amstrad PPC512 | Kapitola 3
Seznam kapitol
Chceme-li si dnes koupit notebook, můžeme si vybrat mezi spoustou počítačů s různými parametry, nicméně ve skutečnosti jsou jejich rozdíly minimální a práce s nimi identická.
Tak především nemáme pevný disk. Ne, fakt tam nikde není, nikdy nebyl a kromě velmi vzácné neautorizované úpravy ani být nemohl. Prostě je třeba si vystačit pouze s DD disketami, což je mimochodem další problém, jelikož novější software pro změnu předpokládá, že když už chcete disketu, tak samozřejmě HD. Naštěstí existují moderní periférie, konkrétně SDLPT, což je emulátor disku pomocí paralelního portu. SD karta je samozřejmě čitelná kdekoliv a tímto způsobem má najednou stroj přístup k tolika datům, kolik jich nikdy nemohl vidět. Rychlost odpovídá zhruba disketové jednotce, ale jde o tu možnost si snadno na počítač přehrát software a následně si jej tam uložit na DD diskety.
Moderní emulátor disku připojený přes paralelní port značně ulehčuje práci
Na některé věci musíme zapomenout ihned. Pamětníci jistě znají popularitu, kterou se kdysi těšil Norton Commander, ale ten se na DD disketu fakt nevleze. Naštěstí je tu starý dobrý Volkov Commander, který zvládne to samé s minimální velikostí. Samotný start počítače je pochopitelně pomalý, protože startujeme z diskety a počítač její rychlostí fakt nevyniká. Můžeme použít dobový DOS 3.3, ale přeci jen člověk je zvyklý aspoň na verzi 5, i když to upřímně řečeno nehraje takovou roli.
Volcov Commander je pro spouštění z diskety ideální
První zkušenost je tristní. Počítač je totiž nastavený na emulaci CGA a na externím displeji vše funguje perfektně, jenže LCD je pouze monochromní a CGA tam nelze moc používat. Aplikace předpokládají, že v textovém módu vidíme 16 barev, což se fakt neděje, takže nelze vybírat položky z menu atd. Mnoho aplikací je prostě nepoužitelných.
Na levém boku má Amstrad celkem 5 DIP přepínačů, s jejichž pomocí lze měnit emulaci grafické karty. Pravda, externí výstup lze zapínat a vypínat i pomocí DOSovské utilitky, ale ta emulace je nastavitelná jen zde. Pokud ji přepneme na MDA, vše se zdárně změní k lepšímu a aplikace jsou na interním displeji plně použitelné. Samozřejmě displej je malý, to už bylo zmíněno, ale v roce 1987 jsme všichni byli mladí a viděli jsme lépe. Nic jiného nám zde nezbývá.
DIP přepínače sloužící k nastavení používaného grafického módu
Použitelnost softwaru na notebooku
Jakkoliv jsem k počítači zpočátku přistupoval se značnou nedůvěrou a první nezdar s CGA na interním displeji mne naladil vyloženě nepřátelsky, po přepnutí na MDA a vyzkoušení pár aplikací jsem musel s trochou překvapení konstatovat, že pracovat se na tom dá. Pokud měl člověk slušné osvětlení, byl LCD nějak vidět. Tím, že můj kus má 2× FDD, tak se počítač stává i celkem funkčním, protože s kapacitou 1,44 MB se už fakt dá i něco dělat. Jednak bylo možné zpracování textu, fungoval Word 5, Wordstar 4, fungovaly tabulkové procesory jako Lotus 1-2-3, VisiCalc, jela dokonce i tehdy nejmodernější databáze DBase III Plus.
Dosovský MS Word je docela dobře použitelný
To samé platí o DBase III Plus
Nebyl problém s programováním, funguje Turbo C 1, Turbo Pascal 3 i Turbo Basic, určitě by fungovaly i další Borlandovské jazyky či něco podobného. Vlastně jediným zásadním omezením je právě ta kapacita DD FDD, 720 kB je dobré na XT, ale v roce 1987 už to začínalo být málo. Tak například, Turbo C 2 se mi podařilo spustit, ale pouze z emulace SDLPT, která sice jede rychlostí zhruba FDD, ale kapacitu má samozřejmě dle SD karty. Ořezat knihovny v této verzi tak, aby se vešla na jednu disketu, to určitě šlo, jak to ale bylo nakonec použitelné, to je jiná otázka. To samé se týká vyšších verzí Turbo Pascalu, prostě v této době se pevný disk začíná brát jako norma a vše je najednou podstatně větší a disketa je už malá. Samozřejmě modernější software jako Turbo C 3 či Borland C už nejde, zde už je asi na vině XT. V onom Turbo C jsem vyzkoušel i celkem svižnou kompilaci, která ale naráží na limity RAM, program o velikosti 1000 řádků ji v podstatě vyčerpal.
Kompilace v Turbo C 1.0
Samozřejmě hraní her na tomto stroji smysl nemá – po připojení na barevný externí monitor funguje jako obyčejné XT bez pevného disku a na interním displeji by mohl hrát jen nějaký masochista. Ani jsem to nezkoušel.
Celkově se dá říci, že práce na takovémto dobovém XT je pomalá; než se nahraje systém a posléze aplikace, tak to chvilku trvá. Ale jakmile se tak stane, počítač je plně použitelný a s ohledem na velmi příjemnou klávesnici i ergonomický. Dovedu si představit, že bych jej jako student v tehdejším (západním) Německu vlastnil a převážel jej na koleje a domů dle libosti. Cena byla sice vyšší než u stolních XT, ale zas ne o tolik (cca 1100 USD, stolní XT s jednou 5,25"‘ FDD stálo zhruba 700 USD – jaké byly tehdejší ceny v Německu, se mi nepodařilo zjistit).
Dodnes jde o velmi zajímavý kus hardwaru, který ukazuje dobu, se kterou se většina pamětníků u nás na vlastní kůži nesetkala. Byla to doba, kdy, pokud chtěl člověk přenosný počítač, tak musel něco zkousnout, ovšem získal stroj použitelný s relativně málo zásadními kompromisy. Přiznejme si ovšem, že také stroj, který velmi rychle zastaral a jen o pár let později byl v podstatě neprodejný. Tehdejší vývoj byl daleko rychlejší, než na co jsme zvyklí dnes. Počítače zastarávaly takřka před očima a díky tomu se dnes můžeme radovat z mnoha různých platforem a generací starých strojů. Byla to doba mnohem pestřejší, než je ta dnešní.
