Není to žádná hračka: Turing Tumble – gravitací poháněný počítač | Kapitola 2
Seznam kapitol
Hraček, které vás učí logiku a základy IT, není nikdy dost. Turing Tumble je unikátní tím, že v něm stavíte mechanické stroje, které fungují pomocí padajících korálků – a když díly zapojíte chytře, umí klidně i násobit!
Ano, hru nedostanete rovnou sestavenou, ale je rozebraná a vy ji musíte podle návodu dokompletovat. Sestavení nezabere moc času, asi největší otrava je v tom, že díl označený jako „rampa“ vyžaduje protiváhu v podobě kovové kuličky, kterou musíte do každého jednoho dílku zastrkat ručně.
Potom jsou tam páky detekující dopad kuliček a jejich průchod dolním kolektorem, které je třeba propojit s otočnými branami u ramp nahoře. Funguje to tak, že kulička projde modrým anebo rudým kolektorem, ten táhlem pootočí modrou či rudou bránou nahoře – a pustí tím do stroje další příslušnou kuličku. Modré jsou vždy vlevo a červené vpravo, mechanicky jsou identické, ale pro řešení problémů prostě potřebujete dva odlišné typy vstupů. Většinou si vystačíte jenom s jedním typem kuliček, ale někdy skládáte vzory anebo kuličky třídíte, takže tam jsou zapotřebí kuličky obou typů.
Turing Tumble funguje na principu kinetické energie kuliček, respektive na proměně jejich potenciálové gravitační energie na pohybovou energii, což přináší určité šmodrchanice a může být zdrojem mnoha mrzutostí.
Předně – přestože o tom návod nikde nemluví, potřebujete při přípravě hry vodováhu. Fakt – potřebujete ji. Turing Tumble je vybalancovaný velice přesně – a pokud ta věc stojí jenom trochu nakřivo, nebude to fungovat ani zdaleka tak spolehlivě, jak by mělo. Celá konstrukce je extrémně jednoduchá a rozebíratelná: Jakmile propojíte táhla a připravíte rampy, zdá se, že je možné vše jednoduše rozebírat a zase skládat, ale ani náhodou to není tak snadné.
Za prvé – všechno je všude alespoň trochu křivé. Pravda, u vás doma to asi není tak křivé jako v běžných hospodách, kde žádný stůl není rovně a většina se navíc viklá, ale Turing Tumble vyžaduje, aby byl umístěn vodovážně přesně, tedy žádný náklon zvláště do stran – to opravdu pozorovatelně mění spolehlivost elementů, a tedy i funkci stroje.
Za druhé – a to říkám nerad, výrobce docela dost ošidil plasty u velkých struktur, které prostě nejsou ani náhodou tak kvalitní, jak by měly být. Bílý plast základní plochy dost pruží, a protože je relativně tenký, tak jakmile kuličky razantně narážejí do osiček anebo do boků herní plochy, tak ji prostě rozvibrují a je problém.
Tento problém jsem řešil klasicky – Gumfixem od Korese, který jsem nanesl na vnitřní plochu nožiček stojanu, takže to herní plochu chňapne a nepustí – a když jsem zjistil, že je stůl křivý nějakým směrem, podepřel jsem to dalším plátkem téhle věci.
Bílá lepidložvejkačka navíc velmi efektivně pohlcuje vibrace a brání jakémukoliv vzájemnému posunu dílů – a jakmile jsem ji aplikoval, spolehlivost sestavených pádostrojů šla radikálně nahoru.
Takže: Pokud vám to nefunguje tak jak čekáte, znamená to, že to máte buď nakřivo, anebo vám to vibruje, což lze spravit touhle praktickou věcičkou. Pamatujte na to – ano, problém je do jisté míry na straně výrobce, který na to neupozorňuje, ale je to velmi snadno řešitelný problém.
Do stejné kategorie patří problém s řetězitelnými bity, u kterých, pokud jich máte propojených jenom pár, může dojít k tomu, že se při protočení odrazí a nefunguje to správně. To výrobce řešil přiložením podložek zvyšujících tření, které tomu zabraňují. Opět to ukazuje na méně než optimální volbu použitých materiálů, ale tohle výrobce alespoň adresně řeší. Na tu vodováhu si musíte přijít sami.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
