Počítače a škola: Které části výuky informatiky zastarávají? | Kapitola 4

Problém s algoritmy je v tom, že je musíte chápat v určitém pořadí, pokud vám to má dávat smysl. Pokud chcete chápat celou IT, musíte vědět, jak fungují logické obvody, jak vypadá přenos signálů a co všechno se vám může při stavbě hardware vlastně podělat: Bez toho nechápete důvody, proč se desky navrhují tak, jak se navrhují, proč někdy nevadí připojení přes konektor a jindy je to neprůchozí problém. 

Z logických obvodů vyplývají procesorové architektury, z nich instrukční sady, z nich optimalizace procesorových architektur (pokud máte v instrukční sadě přímé operace s pamětí, je jenom otázkou času, až budete muset řešit cachování takových operací apod.). Z instrukčních sad plynou modely pro práci s pamětí a zabezpečení její integrity. To ovlivňuje podobu operačních systémů, ty mají svou architekturu volání, architekturu služeb a tak dále a tak dále.

To, co dnes uživatel vidí jako „program“, je nesmírně daleko od hardwaru, oddělené mnoha a mnoha vrstvami služeb a volání. V 70. letech se psalo přímo pro železo, v 80. letech to zakryly vyšší jazyky a volání systémových služeb, v 90. pak přichází opravdu komplexní systémy – a ty se postupně obalují tak, že dnes uživatelé nevidí prakticky vůbec nic. V 80. letech jste viděli všechny detaily počítačového bootu, dnes i u PC je standardem, že vidíte maximálně logo výrobce, což asi nevadí, dokud to funguje normálně.

Věc jiná je, když něco nefunguje normálně a vy se musíte ponořit do BIOSu, kde se často setkáte s terminologií, kterou vidíte poprvé. Už tam je skrytá komplexita veliká – a ještě povedenější to je, když se dostanete k bezdrátovým zařízením, které vám dovolí „odklopit kapotu“ a podívat se do detailních nastavení chování hardwaru, řízení bezdrátového provozu a práci s protokoly. 

Celou tuhle komplexitu dnes přeskakujeme a dělíme populaci efektivně na dvě části: Na tu část, která věci pouze používá – a na ty, kteří chápou něco víc, to něco, co je mezi designem a realizací takových zařízení a jejich softwaru. Je jasné, že všichni dnes musí pochopit onu uživatelskou dimenzi a její pravidla, protože bez elektroniky se dnes už prostě neobejdeme. Je ale otázka, jestli se objedeme i bez nějakého náhledu na to, jak to vlastně funguje – a jak by takový náhled měl vypadat.

Osobně si myslím, že by výuka logiky a nějaké algoritmizace a programování měla být ve společném základu, protože je to opravdu vysoce korektivní zkušenost pro každého, kdo ještě neumí uvažovat exaktně. Tahle věc vás doslova a do písmene postaví před vaši vlastní myšlenkovou nedokonalost – a je to poněkud ponižující sebereflexe. 

Dobré je skupinové programování, protože pochopíte, že existují „skupinové chyby“, které dělá prakticky každý, ať už jde o neschopnost zapsat správně „length“, pracovat správně s indexy (indexování od nuly versus od jedničky) anebo neschopnost uhlídat si správné parametry (zda se například nepokoušíte přistupovat k poli mimo jeho rozsah). Nevím o nikom, kdo by to nedělal – a ti zkušenější hned věděli, která bije. Tohle jsou věci, které vypadají technicky, ale ve skutečnosti vás jenom učí uvažovat opravdu důsledně a do detailu.