Počítače a škola: Které části výuky informatiky zastarávají?

Informační technologie jsou problematické v tom smyslu, že znalosti velice rychle zastarávají. Zastarávají do té míry, že například Oborová encyklopedie výpočetní a řídicí techniky, kterou vydalo SNTL v roce 1982, je dnes fakticky muzeální text. Drtivá většina informací tam pokrývá nejranější éru výpočetní techniky do počátku 80. let (na to je to opravdu excelentní zdroj informací!) a rozhodně se vyplatí mít ji v knihovně, zvlášť pokud vás zajímají naprosté základy signálového kódování, práce s informací a podobně. 

Absolutním fundamentům, replikám těch nejstarších mikropočítačů z raných 70. let, se na Bytefestu věnovali lidi z OctopusLAB, kde se zabývají i vývojem výukových nástrojů. A tam jsme se bavili o tom, že dnes vlastně hluboké principy zajímají málokoho – a že celá retroscéna je vlastně spíš o retrogamingu, o tom, jak věci vypadají a jak fungují.

Aby bylo jasno, mám rád retro wave, včetně neónové estetiky 80. let, jejich šílených účesů, ujetých akčních filmů a celé kultury, která se nám dnes vrací například v žánrech darkwave anebo synthwave. Bylo to období s bladerunerovskou estetikou, do které se vrací například Cyberpunk 2077 – něco mezi existenciální krizí, jadernou apokalypsou a neónovým cirkusem říznutým pytlíkem drog někde v klubu. Já bych to popsal jako takovou „hodně zářivou a barevnou pregotiku“, která nic nebrala vážně, protože jsme všichni mohli zařvat maximálně do 30 minut od finálního rozhodnutí stisknout Velké červené tlačítko.

To je kultura, ke které se vracíme – a ona se skutečně propisuje i do toho, co na retroakcích vidíme. Za kapitalistický blok tam máme pokročilé mašiny, na kterých běhá Commando, Rambo anebo provádíme Raid Over Moscow, což soudruhům z východního bloku nepřišlo moc vtipné – a tak jejich reálně socialistický militarpunk tíhl k jednoduchým školním počítačům, vojenským terminálům Iskra a obecně snaze nějak obejít ten zjevný technologický handicap, který je dost nepříjemně svazoval.

A z toho možná vyplývala taková dvojakost výuky IT, kterou jsem pozoroval – tedy alespoň v médiích západního a východního bloku. Na Západě to bylo hodně o zábavě, o programování, o uživatelských zařízeních – nepochybně proto, že tam bylo mnohem více komponent a byly relativně levnější (i když celý příběh Clive Sinclaira je vlastně o tom, jak uspěl v Británii s lidovými počítači pro chudé Brity).