Proč nakonec všechny technologie vyjdou jako dvousečné? | Kapitola 4
Seznam kapitol
Nedávno jsem četl, že spousta veteránů z Ukrajiny trpí záchvaty úzkosti pokaždé, když uslyší zvuk dronu. Nedivím se jim – něco zábavného jsme zase změnili na něco hrozného. Tohle se nám nějak děje pořád, pokaždé, když uděláme něco krásného, vzápětí přijde někdo jiný, kdo hezké technologie nakonec změní na nástroj hrůzy.
Jedna z věcí, které jsem si povšiml, že většina velkých duchů, až na naprosté výjimky, jako byli psychopati formátu Edwarda Tellera, se propracovali nakonec k pacifismu. Teller byl šílenec, kterému přišly atomovky moc slabé, takže stál za konceptem vodíkové bomby a také za něčím, čemu se říká Project Sundial a mělo to být zařízení, které mělo v podstatě sterilizovat planetu – idea tak šílená, že ji nakonec zamítla i americká generalita. Mimochodem Rusové zvažovali něco podobného – a tam to přišlo šílené i komunistickému politbyru, takže z toho nakonec nebylo nic.
Carl Sagan také začínal s prací na výpočtech kolem atomovek – ale nakonec se z něj stal jeden z největších kritiků jaderných zbraní, jedním z mozků za konceptem „jaderné zimy“ a také jeden z prvních astrofyziků, kteří se zabývali otázkami dlouhodobé existence kosmických civilizací. Rovněž stál za jedním z „nejděsivějších hororových filmů všech dob“ – Threads (1984), realistické představy o důsledcích jaderné výměny, který vám vřele doporučuji, zvlášť ve světle nedávných honimírských exhibicí ve stylu, že „omezená jaderná válka přece není žádný problém“. Je to úplně zcestné uvažování – a Carl Sagan nás před tím chtěl varovat.
Problém je v tom, že nejen skeptici se opakují znovu a znovu, ale také optimisté. Jeden z mých oblíbených autorů devatenáctého století, francouzský astronom Camille Flammarion (1842-1925), byl vyhlášený pacifista, dokonce napsal povídku o setkání s Marťanem, který mu vysvětloval, že vydávat peníze na vojáky a na armády je strašná volovina. Napsal ji před Velkou válkou, kterou prožil jenom proto, aby sám viděl, co dokážou moderní armády podepřené moderní technikou. Když přemýšlím o tom, jaké pro něj muselo být sledování toho hromadného selhání rozumu, říkám si, že muselo být strašné – a to ho osud a věk ušetřil toho, aby viděl její další kolo.
Když se po pádu komunismu a po konci Studené války zdálo, že to šílenství skončilo, měl jsem pocit, že jsme z pytle venku. Dnes mám naopak pocit, že do něj zase lezeme – a nevím, sám nevím, jestli mám být optimista anebo pesimista. Geopolitika neskončila – a s ní ani její pitomé hry o to, kdo kam zapíchne vlaječku a komu bude patřit tenhle kopec a tamten ostrov.
Žádný konec dějin ve stylu Francise Fukuyamy se nekoná. Pořád jsme v tom divném kolečku, v tom divném stavu, že každý nový objev, každá nová technologie pro nás znamená jak příslib, tak i hrozbu, protože z nějakého důvodu z každé té věci prostě musíme udělat obojí. A tahle divná dualita, tahle divná kombinace znamená, že my vlastně nemáme volbu v tom, jestli nové technologie přijmeme, anebo odmítneme, protože ten, kdo je odmítne, se automaticky stává poraženým.
Nemáme vlastně žádnou volbu: Nějak tím prostě musíme projít.
