Úvaha: Výkon už nás nezajímá. Chceme jen software a design? | Kapitola 6
Seznam kapitol
30 let jsme se honili za stále vyššími čísly – více MHz, GHz, GB, TB. Každé navýšení hodnot znamenalo krok vpřed. Když se kapacita RAM zvýšila z 1 na 16 kB, počítače přestaly být výukovou hračkou. U 64 kB se daly konečně spouštět i malé úlohy. Na 512 kB se už hrály hodně dobré hry. Co ale dnes? V čem se liší mobil s 512 MB a 1 GB RAM?
5) Styl začíná dominovat i v PC světě
Když se díváte na peleton dnes nabízených notebooků, je stále jasnější, že styl začíná jednoznačně dominovat. Chvílemi to bylo docela šílené, jako třeba v okamžiku, kdy se začaly prodávat glossy displeje, což popisuji slovy „poloprůhledné zrcadlo natažené přes tragický TFT displej“. Bylo to úplně zvrácené, ale uživatelům se to asi líbilo a prodejci jim tuhle hrůzu bezostyšně prodávali. Přesně tohle ilustruje, že móda může popírat jakoukoliv logiku a že se vývoj může kdykoliv zvrhnout. Podobně tragickým jevem je to, že mizí docking stations – kdysi byly prakticky pro každý notebook, dnes jsou vzácné, přestože právě dnes může notebook nejlépe nahradit desktop, takže právě dnes by dávaly největší smysl. A to samé přídavné baterie a tak dále a tak dále. Vše ilustruje to, že uživatelé nejenom že ignorují parametry stroje, ale do značné míry je jim jedno, jestli je praktický a nebo ne.
Dnes nás design vleče k ultrabookům – a to hlavně proto, že se uživatelům líbí. Ultrabooky ze své povahy mají řadu limitů, protože se potýkají s problémem dostatečné pevnosti konstrukce, rozvodu tepla a minimálních vnitřních prostor. Ve finále je to nejvyšší forma netbooku, kterou výkonově nelze srovnávat s opravdu výkonnými notebooky, o desktopu ani nemluvě. Ale uživatelům to stačí. A když si budou vybírat, vyberou si podle vzhledu – a když budou hodně osvícení, tak se budou zajímat i o nějaké parametry typu výdrž na baterie. Ale srovnávání výkonových benchmarků? Zapomeňte.
6) Styl začíná dominovat i v tuningu
Dlouhá léta byl tuning otázkou rozumného přístupu hráčů, kteří chtěli co nejvyšší výkon za co nejnižší peníze. To už dnes neplatí. Dnes se z toho stává spíše komerční soutěž dragsterů, kterou sponzorují výrobci proto, že tím veřejně demonstrují, jak moc jsou technologicky na výši. Kdyby tu nebyly komerční soutěže, byl by výkonový tuning totálně irelevantní, protože zákazníka, který chce spíš pěkný notebook, naprosto nezajímá. Jeho vlastně nezajímá výkon vůbec – po jistou dobu se koketovalo s myšlenkou, že v noteboocích půjde vyměnit grafiku a tím ho „upgradovat“, načež z myšlenky sešlo. „Externí grafiky“ jsou bílý slon, taková zajímavost pod čarou, která je ale taky zcela zbytečná.
Po jistou doby výrobci masírovali spotřebitele v tom smyslu, že „přetaktování destabilizuje systém“ a „že tak přijdou o záruku“. Tím vytěsnili hon za výkony do subkultury, která se tak trochu podobá skejťákům a grafiťákům. V devadesátých letech jsem ještě přetaktovával procesory pro svého zaměstnavatele, protože tím jsme získali sto procent výkonu navrch a ušetřili asi dvacet tisíc na každém stroji, co jsme používali. Tehdy to bylo ještě zajímavé. Dnes je to každému jedno, do nastavení se ve firmách rýpat nesmí a všichni si zvykli, že to jede jak to jede. Dnes marně výrobci volají a nabízejí přektování, většinový uživatel je nevyslyší. Zajde do obchodu, vybere si levný stroj a nazdar.