Výkon SSD disku proti klasickým HDD v reálném provozu
i Zdroj: PCTuning.cz
Úložná zařízení Článek Výkon SSD disku proti klasickým HDD v reálném provozu

Výkon SSD disku proti klasickým HDD v reálném provozu | Kapitola 2

Z. Obermaier

Z. Obermaier

8. 12. 2009 03:00 132

Seznam kapitol

1. Konečně upgrade za "všechny prachy" 2. Malý, velký a životopis SSD disků - část první 3. MLC, SLC aneb co za tím stojí 4. Malý, velký životopis SSD disků - část druhá 5. Testovací systém a metodika
6. Výsledky testů - část první 7. Výsledky testů - část druhá 8. Úskalí SSD disků 9. Zkušenosti a závěr

Každý jistě znáte recenze SSD disků proti klasickým mechanickým pevným diskům, plné grafů a tabulek. Na webu jsou tisíce srovnání, ovšem z praktického hlediska se tomuto porovnání nevěnoval snad nikdo. Náš test bude tentokrát jiný, srovnáme výkon v běžných aplikacích. Žádné grafy, ale osobní dlouhodobá zkušenost podpořená měřením.

Reklama

Text, který budete dále číst pochází ze serveru ArsTechnica a jeho autorem je Ari Allyn Fueuer. Vzhledem k brilantnímu překladu, by bylo hříchem vám toto zamyšlení nad stavem disků nenabídnout. Profesionální překlad zajistila společnost Kingston a ta má také autorovo svolení s publikací přeloženého textu.

Jak klesají ceny pamětí typu flash a stále více se začíná cenit účinné využití energie v segmentech natolik vzájemně vzdálených, jako jsou mobilní telefony a datová centra, přišel pravý čas pro technologii pevných paměťových úložišť SSD (solid state disk). A že to trvalo dlouho. V této podrobné zprávě vás provedeme minulostí, současností a budoucností SSD disků.

Výkon SSD disku proti klasickým HDD v reálném provozu
i Zdroj: PCTuning.cz

Jeden z prvních SSD na trhu - M-Systems

Pevné tranzistorové disky SSD, které jsou rychlejší a energeticky úspornější než rotující magnetická média, jsou jednou z nejdéle očekávaných a nejdychtivěji žádaných technologií v posledních dvou desetiletích výpočetní techniky. Teoretické základy velkokapacitních pamětí bez pohyblivých součástí známe již několik desetiletí, nicméně příchod vylepšení, jež vynesla SSD na ekonomický i technologický dosah větších segmentů trhu ukládání dat byl pomalý. Jak se bod zvratu přiblížil okamžiku, kdy se síla momentu jeho růstu začne rychle zvyšovat, ohlédněme se za dlouhou cestou k praktickému využití SSD a podívejme se i jaký bude pravděpodobný budoucí pokrok této technologie.

Stručná historie pamětí typu flash

Tranzistorové paměti existují již od úplných počátků výpočetní techniky, ale od dřívější doby, kdy byl kovový prstenec programován pomocí měděných cívek, se změnila celá řada věcí. První technologie energeticky nezávislé (permanentní) polovodičové paměti, kterou by alespoň teoreticky mohlo být možné využít jako disk, byla elektricky mazatelná programovatelná permanentní paměť (EEPROM – Electrically Erasable Programmable Read Only Memory), kterou v roce 1978 vynalezla společnost Intel. Pro ukládání každého bitu informace používala tranzistory s plovoucími hradly a měla samostatné obvody pro čtení, zápis a mazání každé buňky, nicméně i tak technologie EEPROM dosáhla zhruba podobné rychlosti čtení jako paměť RAM, ale bez závislosti na stálém napájení a se schopností mnohonásobného přepisování. Pokud by byla správně zkonstruována, mohla se teoreticky používat jako hlavní způsob pro ukládání dat na PC.

Výkon SSD disku proti klasickým HDD v reálném provozu
i Zdroj: PCTuning.cz

Jedna z prvních EEPROM na světě - Intel C1702A

Byly zde však vážné problémy: paměti EEPROM byly pomalé, nákladné, měly velké nároky na spotřebu energie a nebyly trvanlivé. Mazání a přepis jednotlivých bytů v EEPROM může trvat milisekundy (přičemž většinu této doby trvá cyklus mazání), takže systém jako celek by nebyl o mnoho rychlejší než harddisk. Kromě toho by bylo potřeba více než 2.500 původních paměťových modulů Intel 2KB 2816, aby vytvořily stejný objem pro ukládání dat jako harddisk společnosti Seagate ST506 z roku 1980 s kapacitou 5 MB – to vše za cenu mnoha desítek tisíc dolarů oproti ceně disku ST506, která byla 1.500 USD. Takovýto zárodečný SSD disk by při plném zatížení během zápisu spotřeboval asi 1,5 kW, což představovalo stonásobek odběru harddisku. Jednotlivé bity pamětí EEPROM by vyhořely zhruba po deseti tisících cyklech zápisu a mazání, což by u celého disku při stálém průběžném zápisu mohlo nastat ani ne za tři dny. Z těchto důvodů – kromě mnoha dalších – nebyla myšlenka vytvářet EEPROM SSD disky nikdy ani nastolena.

Další novou technologii, která se objevila, vynalezla v roce 1980 Toshiba, ohlásila ji v roce 1984 a komerčně ji uvedla společnost Intel v roce 1988 – jednalo se o zdokonalení EEPROM, jež nabízelo částečná řešení uvedených problémů. Nová technologie s názvem „NOR Flash Memory“ potřebovala mnohem méně energie a umožňovala provést více cyklů zápisu/mazání před vyhořením buněk. Flash paměť NOR nepoužívala obvody pro mazání každého jednotlivého bitu, místo toho rozdělila dostupnou paměť do bloků, které bylo možné mazat najednou, což zásadně zrychlilo operace mazání, nicméně na úkor možnosti adresace jednotlivých bytů pro zápis, takže pro zápis neúplných bloků bylo nutné provést podivnou operaci „načíst blok, vymazat jej, zapsat změněný blok“ (takto fungují Flash paměti dodnes). Zjednodušené obvody současně snížily výrobní náklady a velikost paměťových čipů, a tím se dramaticky snížily náklady. V tomto okamžiku se stala primární teoretickou překážkou vývoje SSD disků cena a bylo dosaženo bodu zlomu.

S postupujícím časem samozřejmě probíhal vývoj výrobních technologií polovodičových produktů, díky němuž se zvyšovala rychlost, kapacita a trvanlivost SSD disků vycházejících z téže konstrukce a založených na stejné technologii. Ceny průběžně padaly. Postavení flash pamětí vůči harddiskům to však v souboji cen ve skutečnosti příliš nepomohlo. V roce 1997 byly ceny harddisků 30x nižší než ceny flash pamětí a v roce 2003 byl tento rozdíl již více než stonásobný. S pádem cen harddisků nemůže soupeřit dokonce ani Mooreův zákon, od příchodu magneto-rezistivních hlav na GMR principu (Giant Magnetoresistive Heads) se ještě dramaticky zrychlil.

Permanentní paměť v éře NAND

Aby mohly flash paměti lépe konkurovat magnetickým médiím, byly představeny nové technologie, které ještě více mění jejich koncepci. Následné generace flash technologií jsou optimalizovány spíše pro nízkou cenu než pro rychlost a nekladly důraz na to, aby se flash paměti používaly jako disky, ale aby se přednosti pamětí NOR flash dostaly na trh díky nižším cenám.

Výkon SSD disku proti klasickým HDD v reálném provozu
i Zdroj: PCTuning.cz

Flash NAND čip zvenku a zevnitř

Jako první z těchto inovací byla v roce 1987 představena a komerčně uvedena v roce 1989 technologie flash NAND. Tranzistory typu NAND s plovoucími hradly jsou orientovány do hradla NAND, což umožňuje fungovat i řadám ukládacích buněk s poškozenými tranzistory a současně tyto řady k sobě přiblížit s větší hustotou. Znamená to však rovněž, že čtení NAND není adresovatelné po bytech. Paměti NAND se čtou po stránkách, které jsou větší než byty, ale menší než bloky. Díky ušetřeným obvodům potřebným pro čtení, hustšímu natlačení řad k sobě a menším nárokům na kvalitu výrobního procesu je cena pamětí NAND mnohem nižší než u typu NOR a jejich hustota je mnohem vyšší. Trvanlivost zápisu je však nižší než u pamětí typu NOR.

Kromě toho je spolehlivost čtení pamětí NAND spíše statistickou hrou. Jednotlivé cykly čtení mají mnohem vyšší chybovost než jaká je u všech typů pamětí, které jsme probírali výše, takže je nutné zavést mnohem agresivnější kódování proti chybám, které zajistí, aby výsledky čtení pamětí NAND byly přesné. Korekce chyb začíná na úrovni kontrolních součtových bitů na každé stránce. ECC bity (Error Correction Code) v každém bloku a mezi bloky dále zvyšují úroveň ochrany pro chybám čtení.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama