Zakladatel Wikileaks Julian Assange je volný, ale média převážně mlčí | Kapitola 5
Seznam kapitol
Kauza kolem Juliana Assange je pozoruhodná tím, že přestože se týká svobody slova a práv novinářů, o jeho osud se novináři zajímali a zajímají pramálo. Ve skutečnosti nejsou schopni ani vysvětlit, co se kolem něj doopravdy stalo a celou věc zahráli do ztracena.
Od roku 2018 běželo jednání o vydání Assange do USA. Za vlády prezidenta Trumpa, se kterým Pompeo výrazně sympatizoval, došlo k „dramatickému navýšení kriminálního vyšetřování novinářských úniků“ a také ke zhoršení vztahů s ICC. Situace eskalovala a vzhledem ke zhoršujícímu se Assangeho stavu hrozilo, že spáchá sebevraždu, aby to ukončil.
A v této situaci se do toho vložilo kyberpunkové hnutí, které, vzhledem k dalším a dalším uvalovaným restrikcím, těžilo z rostoucího zájmu o kryptoměny. Twitterový účet Defend Assange Campaign sardonicky poděkoval americkým politikům, že vzhledem k jejich snaze blokovat Wikileaks došlo ke zhodnocení bitcoinu o 50 000 %.
A tehdy vzniká Assange DAO (Decetralized Autonomous Organization), která se rozhodla získat prostředky pro blížící se právní bitvu proti vydání Assange do USA. Tu právnička Silkenoa ve své přednášce popsala jako „lawfare“, tedy doslova využití každého prostředku, který byl po ruce. U nás v médiích proběhlo několik zpráv, jak se Assange brání vydání kvůli špatnému duševnímu stavu, čemuž se mnozí naši všeho znalí spoluobčané, vymývaní oficiálními zdroji, statečně vysmívali.
Ve skutečnosti v tom byl úmysl, šlo o to protahovat spor tak dlouho, až Pompeo a Trump zmizí z politické scény, protože Assangeho obhájci věděli, že celá mnohaletá tahanice kolem Assange už opravdu vypadá bizarně a řada lidí z americké administrativy měla plné zuby toho, jak kvůli tomu porušují mezinárodní, ale i svoje vlastní pravidla. Ta věc se musela protahovat, což je procesně možné, ale velice, velice drahé.
Assange DAO mělo dva základní problémy: Za prvé sehnat dost peněz. A za druhé zařídit, aby byly „bankeable“, tedy aby peníze mohly protéct přes bankovní restrikce a dostat se do rukou právníkům. Assange DAO shromáždilo 17 422,72 ETH, což bylo při tehdejším kurzu zhruba 54 000 000 USD (slovy PADESÁT ČTYŘI MILIONŮ DOLARŮ). Možná byste čekali, že se za Assangeho postaví novinářské syndikáty anebo organizace na ochranu svobody slova, ale ne, přinejmenším ne přímo. Kdyby neměl podporu kryptokomunity, tak byste už před lety pravděpodobně četli oslavné články o tom, jak tohoto zloducha hrdinná americká justice konečně dostala.
Naštěstí kryptokomunita sehnala prostředky a vyřešila i druhý problém, totiž zahájila spolupráci s nadací Wau Holland Stifung, což je německá nadace zabývající se ochranou svobody slova pojmenovaná na počest Wau Hollanda, spoluzakladatele Computer Chaos Clubu. Nemít tak dobré kamarády, tak by Assange patrně opravdu skončil v pytli, protože právní bitva s protivníkem s neomezenými prostředky je opravdu drahá záležitost – náklady na obhajobu Assange DAO zatím vyčíslilo na 12 911 ETH, což není konečná částka.
Díky ní se ta věc začala řešit podrobně, včetně detailů, zda se v případě vydání do USA bude Assange smět hájit prvním dodatkem Ústavy – protože, jak si pamatujete, Assange není americký, ale australský občan. Na dotaz britských soudů, zda mu toto právo bude poskytnuto, odpověděli Američané v tom smyslu, „že to může zkusit“, což je taková diplomatická forma slova „ne“.
V tu chvíli se to začalo otáčet, protože to, co na Assangeho v USA čekalo, vypadalo čím dál tím méně jako férový soud. 4. dubna 2024 americký právník, usilující v Británii o vydání Assangeho, konstatoval, že „pětiletá bitva o vydání Assangeho do USA pravděpodobně selže“. Protože začínalo být jasné, že tohle nevyjde, začaly všechny zúčastněné strany hledat způsob, jak z toho vybruslit ven.
Assange nemohl vyhrát úplně, protože když fakticky patnáct let někoho nedovoleně zadržujete, může žádat tučné odškodné – a navíc by to pro USA nevypadalo vůbec dobře, zvláště po Pompeových siláckých výrocích. (Opravdu si myslím, že by šéfové CIA neměli publikovat paměti, s odstupem času to většinou nevypadá dobře – asi jako ta samochvála, kterou měli lidé ze CIA v 90. letech, když popisovali, jak Talibánce učili používat teroristické metody.) Bylo nutné dostat se z toho tak, aby západní vlády nebyly za hlupáky, aby to vypadalo, že se peníze na celou tu věc zbytečně nevyházely – a celá ta věc konečně zmizela ze stolu.
Takže následovala dohoda, ve které Assange uznal, že je vinen v jenom bodu Espionage Act, celé jeho zadržování tedy bylo legitimní – a na oplátku soud prohlásil, že si to Assange už fakticky odseděl v Belmarshi a nic dalšího po něm nechtějí. Plus, samozřejmě, musel podepsat, že se vzdává práva na odvolání a odškodnění, o což tu hlavně šlo. No – a pak byl konečně volný.
1. října 2024 Assange mluvil před PACE Committee on Legal Affairs and Human Rights ve Štrasburku. Tam mimo jiné prohlásil: „Dnes tu nestojím proto, že by systém fungoval. Po letech věznění tu jsem proto, že jsem se přiznal k novinařině“. („I am not here today because system worked, I am free today after years of incarceration because I pleaded guilty to journalism.“) O den později se na plenárním zasedání Rady Evropy odhlasovalo, že Assange byl politickým vězněm.
Takže tohle je pravda o tom, co se stalo. Víte, nemusíte mít nutně informace o pozadí, aby vám i při čtení našich médií došlo, že je kapku divné, že po tolika letech celou tu věc spláchli tak rychle, tak tiše a tak nenápadně, jak to jenom šlo. Už z toho musíte chápat, že celá ta kampaň proti němu byl tak trochu hon na čarodějnice, který měl zakrýt to, o čem Wikileaks vlastně mluví.
Assange strávil „v různých formách zadržení“ (včetně dobrovolného na ekvádorské ambasádě) čas mezi svými 39 lety a 53 lety, stihli se zamilovat a vzít s jeho právničkou a přivést na svět dvě děti. Opravdu do toho investoval celý svůj život – a to proto, abychom měli právo vědět to, co nám politici a mainstreamová média neříkají, aby nás to netrápilo a my měli klidné spaní.
Ale my bychom neměli mít klidné spaní. Nám naše média mohou předkládat jen pečlivě předtříděné informace, ale jediným důsledkem je to, že naprosto nebudete tušit, co se ve světě doopravdy děje a proč věci dopadají tak, jak dopadají. Proč nás na Blízkém východě považují za nepřátele a pokrytce, proč si neváží naší snahy „přinést jim pokrok a demokracii“ a proč jsou naše intervence v tamní oblasti jeden průšvih za druhým. A to bychom vědět vážně měli, protože právě to bude mít důsledky pro naši společnou budoucnost.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
