Historie Amigy: …a zjevil se zlý drak Jack Tramiel | Kapitola 4
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si o začátku historie legendární platformy Amiga. V příběhu, který trošku připomíná pohádku, jsme dospěli až do chvíle, kdy se objevil Velký Nepřítel. Něco takového zná každá pohádka, žádný dobrý příběh se bez zloducha neobejde. No a příběh Amigy, ten rozhodně patří k dobrým příběhům. Proto má i fakt skvělého zloducha.
Atari ST
Zde je třeba zdůraznit, jak je Atari ST v podstatě dokonale navržený počítač. Na rozdíl od mnoha jiných strojů, mimochodem i od Amigy, je jeho specifikace přímo šitá na míru tak, aby mohl na trhu konkurovat jak v profesionální, tak v herní oblasti. Pro profesionální použití nabízí skvělé monochromní rozlišení 640×400 ve velmi ergonomické obnovovací frekvenci 72 Hz, což bylo mnohem lepší, než umělo dobové PC či Macintosh, o Amize nemluvě. Na tehdejším firemním monitoru SM124 vypadá tento obraz opravdu skvěle, a to i dnes. Šlo o přímou konkurenci pro tehdejší Macintosh, který nabízel rozlišení menší (512×384), kromě toho měl první typ i méně paměti (jen 128 kB). Díky tomu se novému Atari začalo přezdívat Jackintosh.
Kromě tohoto rozlišení ale Atari ST umožnilo i něco, co Macintosh neuměl – nabízelo další dva barevné grafické režimy – 320×200 v 16 barvách a 640×200 ve čtyřech, přičemž barevná paleta obsahovala 512 barev.
Zvukové schopnosti nebyly zářné, v podstatě srovnatelné s některými osmibitovými počítači, nicméně vzhledem k mnohem vyššímu výkonu Atari ST aspirovalo na pozici nové uznávané herní platformy. Sice nenahradilo C64, který byl podstatně levnější, ovšem možnost hrát na počítači hry se solidní grafikou, to rozhodně nebylo k zahození. Velice šťastným nápadem pak bylo integrované MIDI, takže hudebníci mohli stroj připojit ke svým nástrojům bez jakýchkoliv redukcí.
Samozřejmě, ne vše bylo dokonalé. Atari ST na rozdíl od Macintoshe nebylo integrované v monitoru a nemělo integrovanou disketovou jednotku. To vedlo k nutnosti zapojení mnoha kabelů, což bylo neelegantní a Steve Jobs by z toho dostal kopřivku. Disketová jednotka byla zprvu pouze jednostranná (s kapacitou 360kB), stejně jako u Macintoshe, oboustranná se objevila později. Paměť RAM stejně jako u Macintoshe nešla jednoduše rozšířit, na druhé straně Atari nabízelo rozhraní ACSI pro připojení pevného disku, což bylo něco, co tehdejší Macintosh neuměl. Použití plného SCSI nebylo možné, neboť toto rozhraní bylo standardizované až od roku 1986. Bohužel tomu svému polovičatému ACSI zůstalo Atari věrné ještě několik dalších let, ale to je jiný příběh.
Celkově lze výše uvedené sumarizovat do chvály tohoto počítače, který byl navržen tak, aby na trhu mohl uspět, a jeho tvůrci přesně věděli, proč tu či onu funkci či schopnost do počítače implementují. Je třeba bohužel říci, že u Amigy něco takového zdaleka neplatilo. Ta nejistota, k čemu se vlastně Amiga má používat, dost zásadně ovlivnila počátky této platformy.
V polovině roku 1984 byly tedy karty jasně rozdány a oba dva kohouti na smetišti se pustili do nevyhlášené soutěže o to, kdo první dokáže svůj stroj uvést na pulty obchodů. Mělo trvat celý rok, než se tento cíl povedl naplnit. Byl to rok plný horečné práce a vyústil ve zrod dvou nových platforem, na které jejich fanoušci nedali dopustit…
