Jak se nám převalilo virtuální násilí do reálného světa | Kapitola 5

Možná jste viděli dokument o Tupacovi Shakurovi, ve kterém ho popisovali jako anděla, dokonalého umělce a inspiraci pro celé generace, ale on vedl neustálé spory s jinými hochy, kteří mají tendenci řešit problémy střelbou. Pocházel z rodiny, kde příslušnost k levicově extrémistickým a rasisticky motivovaným Black Pantherům byla známka punku, v roce 1993 postřelil dva policajty mimo službu, byl obviněn ze sexuálního napadení a řady dalších zločinů – a postřelený byl členy nepřátelských gangů opakovaně. V podstatě byla jen otázka času, než ho někdo dostane.

Tohle asi nebyla ta doba, kdy se vytvořilo spojení mezi velkou popularitou, velkými penězi a násilím, které vás velmi rychle dohoní, k tomu došlo mnohem dřív – ale během devadesátek se to spojení do značné míry nějak normalizovalo. Cesta, že se vůči někomu vymezíte a řvaním se zviditelníte, je dnes naprosto normální, konfrontační skupiny vidíme nalevo i napravo. 

Normální diskuse vymizela – a místo ní máme konfrontační řvaní ideologických kmenů, kterým nějaké to násilí vůbec nevadí, je to jenom pokračování v diskusi jinými prostředky. Vražda Charlieho Kirka v září tohoto roku to odkryla v plné nahotě: Ne, nenávist není jenom věc gangů, je to mnohem širší problém. Přiznám se, že mě ohromil počet zdánlivě soudných a inteligentních lidí, kteří otevřeně podporovali tuto vraždu, i když Charlie Kirk byl jeden z těch, kdo neváhal jít do otevřené konfrontační diskuse, kdo se s nimi nebál debatovat a hádat se otevřeně.

Konfrontační diskuse jsou důležité, na nich stojí celá demokracie. Demokracie není žádné „sladění se nad hodnotami“, jak nám vypráví ti, kteří ví o demokracii a jejích dějinách úplný prdlajz – a proto neváhají tvrdit věci, jako že „populismus začíná demokracii ničit“. Těmto nedoukům bych doporučil, ať si doplní vzdělání o dějiny klasické athénské demokracie: Populismus je základní a inherentní vlastnost demokracie, a to zvláště přímé demokracie. V klasických dobách byl tak důležitý, že doslova rozhodoval o životě a o smrti jednotlivců – a o tom, jestli bude nebo nebude válka.

Demokracie je organizovaná hádka, a proto je v ní zásadní rétorika, schopnost v debatě obhájit svůj argument, která se v klasickém helénistickém světě považovala za naprostý fundament vzdělanosti, ale dnes se učí snad jenom v Americe, zatímco u nás se na to kompletně zapomnělo. Ještě ve středověku existovaly disputace s advocatem diaboli, tedy rétorem, který obhajoval pozici ďábla – a jehož úkolem bylo připravit ostatní studenty na filozofické a teologické debaty s jejich budoucími protivníky.

Samozřejmě, ďábel nesměl nakonec v debatě vyhrát, ale jeho obhájce mohl hrát tak dobře, jak jen usoudil. A nebyl přitom považovaný za nepřítele, i když jste si o něm mohli myslet cokoliv. Ten moment, kdy už neumíte odpovědět na argument argumentem, ale musíte protivníka umlčet zbraní, je konec nejenom diskuse, ale demokracie obecně – a nejenom to, je to konec jakékoliv svobodné společnosti. Každá společnost, která potlačuje svobodu slova, má dojem, že to dělá z velmi dobrých a z velmi obhajitelných důvodů, ale dělá to hlavně proto, že už nemá jak odpovědět. 

Ten moment, kdy už není možné vést diskusi, kdy musíte protivníka umlčet, smést ho, to je moment, kdy jsme se ocitli na území gangů, na území, kde se debata vede jinými prostředky. A tam se nutně musí bát všichni, úplně všichni, kteří jsou jenom trochu vidět, kteří jenom trochu vystrčí hlavu.