Historie Amigy: Kam dál aneb jak se rodila Amiga 3000 | Kapitola 5
Seznam kapitol
Dvě nedávná vyprávění o historii Amigy a Commodore byla poněkud tristní. V podstatě byla takovým soupisem neúspěchů. Bohužel, Commodore už se v té době, kterou popisujeme, vydal na nezadržitelnou cestu dolů. Naštěstí nebylo vše jen špatné, v tom stále houstnoucím šeru probleskovaly paprsky naděje. Dnes si povíme o nich a o tom, jak firma vyřešila otázku, kudy se ubírat dál.
Konečně nová Amiga
Jestliže zpoždění nabíral čipset AAA, to samé se dá říci o plánované A3000. Kromě toho, že stále po celý rok 1988 nebyly jasné její specifikace. Situaci musel vzít do svých rukou Dave Haynie. Poté co začátkem roku 1989 dokončil akcelerační kartu A2630 a měl konečně hotové první vzorky čipsetu ECS, mohl se pustit do práce. Fakt, že navzdory prioritě ze strany managementu se na A3000 doposud nepracovalo, ukazoval, že engineering nepodléhá kontrole a dělá si, co chce. Haynie byl zpočátku v týmu sám, takže vývoj byl podle tohoto faktu „rychlý“. Na druhé straně, v podstatě si sám stanovoval specifikace, a stanovoval si je dobře. Až když management zjistil, že ani v průběhu roku 1989 žádná nová Amiga k dispozici nebude, tak se věci začaly měnit. Hedley Davis byl nominován jako manažer projektu a tým se postupně rozrostl na šest inženýrů.
Haynie navrhl 32bitovou sběrnici Zorro III a pro její řízení obvod IO zvaný Super Buster. Greg Berlin dokončil obvod Ramsey pro řízení RAM. Samozřejmě měl být zabudován i flickerfixer založený na obvodu Amber, takže A3000 měla mít zabudován i klasický VGA konektor pro monitor. V mezičase probíhal vývoj nové verze OS, původně značené 1.4, později 2.0. Některé kritické části AmigaDOSu byly přepisovány z původního jazyka BCPL do C. Celý vzhled byl přepracován na 3D díky inspiraci od konkurenčního operačního systému NeXTStep, jehož duchovním otcem byl Steve Jobs. Změn bylo tolik, že vývoj byl zásadně zpožděn. Termín do 1. září 1989 nebylo možné splnit.
Mezitím došlo k zásadní změně – jako generálního ředitele Commodore Irving Gould místo sebe nastolil Mehdiho Ali, který kdysi pomáhal jako konzultant Commodore překonat finanční krizi a stal se jeho přítelem. Mladý, dynamický absolvent Yale, investiční bankéř, který o počítačích nic nevěděl. Byla to změna, o které vám většina bývalých Commodore zaměstnanců řekně, že se stala hlavním důvodem konce firmy. Zatímco Gould firmu prakticky neřídil, Ali ji snad možná nějak řídil, ovšem především řídil finance směřující ke skvělému ohodnocení jeho samého a Irvinga Goulda.
Že byl Gould v podstatě neschopným řídit Commodore, to je jasné. Ostatně, v roce 1988 přiznal, že vůbec neví, jak se počítače používají, což je u šéfa počítačové firmy poněkud zvláštní. Tragédií bylo, že si zvykl na požitky s firmou spojené, takže létal firemním letadlem a nechal si vyplácet peníze, které manažeři větších a bohatších firem rozhodně neměli. Podle jedné teorie i toto stálo svého času za jeho konfliktem s Jackem Tramielem. Gould byl sice největším vlastníkem firemních akcií, ale i tak mu patřilo necelých 18 % firmy, takže se jeho zneužívání firemních požitků dá posoudit i jako vědomé okrádání ostatních akcionářů.
Abychom si řekli konkrétní čísla, tak nástupní plat Mehmeda Aliho v Commodore byl 1,38 milionu dolarů za rok 1989, který se následující rok zvýšil na 2 miliony. Hezká sumička, a to prosím v roce, kdy čistý zisk firmy činil pouze 1,5 milionu dolarů! Podobná čísla měli na výplatních páskách i Gould a další členové správní rady Commodore, takže se nelze divit, že nebylo na vývoj nových počítačů. Ve stejné době pobíral předseda správní rady IBM pouhých 713 000 dolarů. V podstatě pakatel, jak s tím mohl vyžít!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
