Historie Amigy: Kam dál aneb jak se rodila Amiga 3000 | Kapitola 4

Pozitivní ovšem bylo, že ve stejné době si inženýři uvědomili nutnost upravit AmigaOS, aby byl schopen pracovat v nových rozlišeních připraveného ECS čipsetu a ostatně uměl i využít chip Amber. Začala proto (jako obvykle pomalá) práce na nových ovladačích pro grafická zařízení, díky kterým bylo v budoucím AmigaOS 2.0 (původně označovaném jako verze 1.4) možné používat různé grafické karty i různé monitory. Vývoj byl bohužel velmi dlouhý, trval až do roku 1990, ovšem byl naprostou nutností a možnosti Amigy se tímto systémem zásadně vylepšily.

Čipset ECS sice stále nebyl k dispozici, ale inženýři si uvědomili, že je třeba hledět dál, takže opět v této době začaly první plány na budoucí naprosto převratný čipset, zvaný AAA, který by dalece překonával nejen ECS, ale i schopnosti karty VGA. V červnu 1988 začali James Redfield a Bob Schmid pod dohledem Hedley Davise s detailními specifikacemi. Ty byly hotové v únoru 1989 a dost braly dech. Inženýři předpokládali, že jej stihnou dokončit v roce 1990 a tak jej udělali velmi ambiciózní, aby byl konkurencí pro VGA až někdy do roku 1994. Jak měl tedy ten zlatý hřeb amigistických schopností vypadat? Měl se skládat z těchto komponent:

• Marry – měla nahradit Paulu – 8 kanálů s 16bitovým audiem, podpora HD disket.
• Andrea – místo Agnuse – 8× rychlejší pro práci s větším množstvím dat
• Monica+Linda – místo Denise – měly umět rozlišení 640×480, 800×600, 1024x768 – vše v 256 barvách+HAM10 – tedy výrazně vylepšený režim HAM
• Paleta 16 milionů barev
• Použití až 16MB VRAM či DRAM pro levnější systémy

Čipset měl být zpětně kompatibilní s ECS a k nastíněným funkcím postupně přidával leccos dalšího, včetně vyšších rozlišeních, podpory chunky grafiky, jakou mělo PC, lepších spritů a dalo by se ještě dlouho pokračovat. Přitom plánovaný termín dokončení – začátek 1990 – ten byl zcela nerealistický.

Samozřejmě, pokud se člověk podívá na specifikace čipsetu AAA, tak se neubrání obdivu, protože šlo rozhodně o velmi progresivní návrh. Pokud by tato technologie byla k dispozici v roce 1990, jak bylo plánováno, tak by Amiga byla graficky opět na výši. Jenže, komplexnost a náročnost na vývoj, to byla druhá stránka. Je totiž nutné dopředu prozradit, že AAA nebyl hotový v roce 1990. Ani v roce 1991. Ani v roce 1992. A když v roce 1993 Commodore zbankrotoval, tak hádejte – byli inženýři se svým vysněným dílem u konce? A zatímco v roce 1990 by Amiga s touto technologií deklasovala konkurenci, v roce 1993 už jen dýchavičně doháněla své zpoždění.

To zpoždění si samozřejmě inženýři uvědomovali, protože v září 1989, tedy o rok později, se vývoj zpožďoval „každý týden o jeden týden“. To neznělo zrovna optimisticky, ale byla to pravda. Vůbec nebylo jasné, kdy bude AAA k dispozici, jediné, co každý věděl, že to nebude v roce 1990. Bylo evidentní, že se musí něco dělat, proto přišel návrh na vytvoření ještě jednoho přechodného čipsetu, který může být udělán rychle a pouze dorovná náskok VGA. Projektu se začalo říkat Pandora a měl znamenat jen lehké vylepšení Agnusu z čipsetu ECS a k tomu místo Denise obvod Lisa, který by zajistil mód 640×480×256, 800×600 a HAM8. Později bych čipset nazván AA, a jak se asi mnozí dovtípili, nakonec byl dokončen jako AGA. 

Nebylo to ale někdy koncem roku 1990, jak inženýři doufali, ale až v roce 1992, což opět znamenalo značné zdržení možných nových strojů. Nicméně, tohle byl poslední krok kupředu, který se skutečně realizoval. Už neznamenal technologický přelom, neboť v této době uměly karty SVGA mnohem více, ale znamenal možnost realizování graficky srovnatelných her na Amize. A co se koncepčnosti vývoje těchto čipsetů týče – plánovaný AAA čipset měl být sice zpětně kompatibilní s ECS, ale nikoliv s AGA. Jaké problémy by to asi způsobilo, pokud by se jej podařilo realizovat, to si asi každý umí domyslet sám.