Informační tsunami na obzoru: Jak se s ní popereme?
Seznam kapitol
Jedním z méně diskutovaných aspektů umělé inteligence je ten, že jsme se už dostali do situace, že se nacházíme v tak hlubokém oceánu informací, že se bez ní vlastně neobejdeme. Žijeme sice ve světě, kterému stále dominují lidé, ale reálně už žádný jedinec nemá šanci svět pochopit.
Občas se mi stává, že narazím na člověka, který sám sebe označuje jako „polyhistora“. To je velmi odvážné tvrzení, protože poslední skutečný polyhistor byl pravděpodobně Leonardo da Vinci (1452-1519), který obsáhl informace lidského poznání od medicíny přes architekturu a strojařinu až po umění. Tento titul získal nejenom tím, že byl neobyčejně zvídavý, ale také díky tomu, že okruh lidského vědění byl v jeho době poměrně omezený. Pozdější „všeumělové“ obvykle obsáhli jenom subset oborů poznání, což se označuje slovem „polymath“.
Už ve své době ale tito lidé rozhodně nevěděli všechno, co znalo lidstvo do té doby, protože část poznání byla geograficky izolovaná a velká část už byla zapomenutá. S tím, jak se lidské znalosti propojovaly a díky internetu, začal vznikat jakýsi digitální ekvivalent Velké knihovny, se z mlhy neurčitosti začaly vynořovat skutečné rozměry hory lidského poznání.
Dnes žijeme ve světě, kde bylo od začátku písma vydáno odhadem sto padesát milionů knih ve smyslu sto padesát milionů titulů, ať už malých, anebo velkých. Proto nikdo, nikdo už nikdy nebude „polyhistor“ – abyste se stali polyhistorem, tak při řekněme stu letech života, kdybyste nespali a nejedli a jenom četli od porodu až do smrti, museli byste denně přelousknout 4107 knih denně, tedy asi tři knihy za sekundu. A během této doby pravděpodobně přibude čtvrtina dalších znalostí, takže budete muset ke stáru zrychlit. Až takhle daleko jsme už za hranicemi možností lidského poznání – a to jsme se nedostali k tomu, že byste měli informace být schopní posoudit, zpracovat a zapamatovat si je!
Pokud narazíte na samolibého starce, který sám sebe označuje za „polyhistora“, tak alespoň víte, že on ani netuší, jak velké je ve skutečnosti lidské poznání – a žije pouze v noblesnější variantě Dunning-Krugerova efektu, kdy už ve skutečnosti neví, co všechno neví. Ve skutečnosti žijeme ve světě, ve kterém nutně musí vznikat nesoulad už jenom proto, že každý čte jiný subset knih, a tedy se dívá na realitu jinak – a to můžete patřit do stejné kultury.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
