Jak se hry staly vědou, aniž by si toho někdo všiml | Kapitola 4

Jedním z divácky oblíbených extrémních disciplín jsou speedruny. Připomínají frustrovaným smrtelníkům i profesionálním recenzentům, jak jednoduché hry to vlastně jsou... pokud je hrajete opravdu, opravdu hodně, máte je nastudované, chápete úrovně i mechaniky a máte také štěstí. Viz například klasický speedrun v Getting Over It pod dvě minuty. Musíte přesně vědět kam jdete a co děláte – a pak se začnete blížit teoretickému minimu.

Jedna z věcí, která mě docela překvapila, byla snaha o zrychlení speedrunu v Doomu v levelu Hangar z původního světového rekordu 9 sekund na 8 sekund. Trvalo přes dvacet let, než se podařilo dosáhnout tohoto výkonu – a vyžadovalo to jak inovativní myšlení, hluboké znalosti o tom, jak hra simuluje pohyb – a také padesát tisíc pokusů, než se to opravdu povedlo. Toto video popisuje ve velkém detailu, jak přesně bylo tohoto cíle dosaženo. A je to hodně nenormální věc, to musím říct.

Speedrunning se změnil z hobby na skutečnou vědeckou aktivitu. Komunitní extrémní aktivitu, která má svoji vlastní historii a svoje vlastní studia a strategie, které zohledňují i jemné odlišnosti v hardwaru a zvláštnosti v algoritmech. Tak kupříkladu u konzolového Goldeneye se rozlišuje mezi speedruny u PAL a u NTSC verzí, protože většina levelů zvýhodňuje NTSC verzi. Ale nejen to, speedrunneři vytvářejí neobvyklé strategie, jak dosáhnout vyšší rychlosti – jak v pohybu, tak v úhlu kamery, často běhají v podstatě naslepo.

Celý speedrunning se změnil v jakousi šílenou kombinaci profesionálního sportu, kauzální analýzy hry a naprostého fanatismu. Přiznávám, že jsem celou noc sledoval analýzy speedrunů různých her – a přijde mi to trochu jako něco mezi špičkovým sportem, hackingem a sektou. Tohle skutečně není pro smrtelníky – na druhou stranu mi to přijde zajímavější než klasický profi gaming.