Když všichni tvůrci kradou od všech: problém s opisováním | Kapitola 5

Když se podíváte na články a videa, tak vidíte, že někdo uvádí Stanfordský experiment jako fakt, někdo u toho stále cituje Zimbarda – a jen někdo si dá práci, aby našel i kritiku, protože „kritika je nudná, zatímco původní experiment byl drama a lidi mají drama rádi“, jak praví autor videa Neuron Theory. Na základě tohoto metodologicky extrémně pochybného experimentu vznikl německý film „Das Experiment“ (2001) přetočený do angličtiny jako „The Experiment“ (2010), v roce 2015 pak následoval další film „The Stanford Prison Experiment“. 

Jak praví starosta Nucky Thompson v seriálu „Boardwalk Empire“ (2010), „nikdy nenechte pravdu, aby vám zničila dobrý příběh“. A snaha mít dobrý příběh vás vede občas k tomu, že si vykusujete jenom ty části vyprávění, které vám vyhovují – a občas u toho zapomenete na citaci. A někdy i na kritické myšlení, protože dobrý příběh je prostě dobrý příběh. 

Je otázka, co je vlastně horší: Když jste kopírující krysa, co krade cizí obsah, aby si nahrabala prachy – anebo když jste manipulativní krysa, co tvaruje svůj výzkum tak, aby jí vyšlo to, co chce, aby jí vyšlo? Zimbardo se může hájit tím, že chtěl změnit vězeňský systém v USA, ale to nemění nic na tom, že zmanipuloval svůj výzkum a získal reputaci tak, že obelhal většinu světa.

Stanfordský vězeňský experiment není jediný, ještě horší případ je izraelský psycholog Dan Ariely, který byl považován za titána v oblasti behaviorální ekonomiky – tedy než se ukázalo, že si data pro většinu svých „výzkumů“ zkrátka vymyslel a že ani pracovníci, které uvádí jako spoluautory na svých výzkumech, si nepamatují, jestli se jich vůbec účastnili. Je to tak, psychologie prochází krizí, kdy se ukazuje, že podle oboru se někdy i více než polovina výzkumů nedá reprodukovat. Zvláště špatně dopadla sociální psychologie, kde se v projektu The Reproducibility Project: Psychology (2015) podařila úspěšně reprodukovat pouze čtvrtina výzkumů.

Je to tak: Pobuřujeme se nad plagiáty, ale ten problém je mnohem větší – a částečně souvisí s šíleným systémem akademického hodnocení, které preferuje citační indexy a tlačí do pozadí práci, která verifikuje už uveřejněné výzkumy. Jako vědec se prosadíte tím, že objevujete nové věci, ne tím, že po ostatních kontrolujete, zda je jejich práce správná a kvalitní. Tohle je veliký problém, který si musí akademie vyřešit sama, to za ní nikdo jiný neudělá.

A to mi připadá jako větší problém než opisování. No – když už opisujete, je dobré u toho uvádět zdroje: Nejenom proto, že to je slušné a citace do značné míry brání obvinění z krádeže duševního vlastnictví, ale taky proto, že když se ukáže, že váš zdroj lhal a vymýšlel si, bude to na něj. Vy jste možná jenom malé slepičí prdelky, které samy nic nevymyslí, jen vše překvokají, ale alespoň to přiznáte. A když se ukáže, že ten, od koho čerpáte, je mnohem větší sedmilhář než vy sami, bude to na něj, a ne na vás.