Neberte nám naše sítě aneb jak pomáhají proti totalitě | Kapitola 3

Nepál je pro Indii spolu s Bhútánem klíčovým partnerem v přístupu k vodám pramenícím v Himalájích, má tam svoji ekonomickou a politickou agendu, funguje také jako významný dodavatel elektřiny a hodně lidí z Nepálu pracuje právě v severních regionech Indie. Do jaké míry je toto tvrzení oprávněné, netuším, jenom upozorňuji na to, že třenice tam jsou skutečné. Čína s Indií vedla v Himalájích takovou miniválku a běžně se tam do sebe naostro pouští jejich pohraničníci. V Indii také panují obavy z čínských hydroelektrárenských ambicí, takže tam asi nějaký vliv je – ale jestli působí zrovna přes protestující mladé – no, to je otázka.

První fáze protestů nicméně probíhala zpočátku nenásilně, respektive nebylo tam moc výzev k násilí. Osmého září došlo k prvním protestům, panují debaty o tom, kde a jak se to přesně zvrhlo, obecně se tvrdí, že jeden z protestujících zničil policejní kameru. Celé to mělo zpočátku takový bizarně oslavný nádech, protestující se shromažďovali s pirátskými vlajkami z One Piece, jenomže celé to začalo rychle eskalovat.

Protestující se pokusili vniknout do budovy parlamentu, na což policie odpověděla vodními děly, slzným plynem, potom gumovými kulkami – ale podle všeho tam bylo na takový dav málo policistů, takže to rychle vyeskalovalo a policisté použili ostrou munici. Ta v první fázi způsobila smrt asi 19 osob a zranění dalších asi 350, načež se to celé vyhrotilo. Politici se pokusili situaci uklidnit tím, že zrušili zákaz sociálních sítí a zavedli ve větších městech zákaz vycházení, ale bylo pozdě.

O den později, 9. září, se už protesty neplánovaly jako poklidné. Protestující žádali rozpuštění parlamentu, což premiér odmítl, ale sám rezignoval a uprchl, aby se ukryl v armádních kasárnách. Zřejmě věděl, co přijde, protože nyní protestující útočili nejenom na parlament, ale i na další vládní budovy a administrativní centra ve větších městech a také na domovy politiků. Politici začali rezignovat a pod ochranou armády se stahovat na mezinárodní letiště v Tribuvhanu, které držela armáda a které podle všeho představovalo jedinou rozumnou možnost, jak v případě další eskalace krize rychle opustit zemi. 

Dav se dostal mimo jakoukoliv kontrolu, začal rabovat a vypalovat domy současných i bývalých politiků a v jednom z nich uhořela přinejmenším jedna osoba. Ministra financí lynčovali na ulici, zbili ho, svlékli ho do naha a hodili ho do koryta řeky. Protestující také přepadli několik vězení a pustili z nich vězně. Jenom z vězení v Kaski uteklo 773 vězňů a většina vězení byla nakonec podpálena. Celkem uprchlo asi 13 500 vězňů. V Koteshworu zahynuli tři policisté, na řadě jiných míst prostě opustili techniku, které se zmocnili protestující, zničili ji a také ji zapálili.

Z druhého dne rebelie pochází video „The side of Nepal the media won't show you“ britského cestovatele a vloggera z kanálu s názvem „We Hate the Cold“, který v Nepálu uvízl proto, že během přesunu z Thajska do Dubaje v Káthmandú čekal na motorku – a když se něco začalo dít, nějak popřel pud sebezáchovy, vzal si telefon a vyrazil natáčet přímo před hořící parlament. Tam se bavil s protestujícími, kteří tam oslavovali a vysvětlovali mu, proč vlastně zahájili revoluci. Přestože „není novinář, jenom trouba, který se cpe do situací, do kterých by se asi cpát neměl“ se mu celou tu věc podařilo pokrýt autenticky a akčně, takže se pro místní stal hrdinou, který o nich šíří zprávy do světa. Ono do jisté míry dává smysl, že vzpouru, která se urodila na sociálních sítích, pokryl virálním videem na YouTube.