Nebezpečí ztráty kontextu aneb proč je třeba uchovávat dokumentaci

Jistě znáte vtip, že když archeologové naprosto netuší, co to právě vyhrabali, umístí to do expozice muzea s označením „rituální předmět“. To naprosto neznamená, že by skutečně šlo o rituální předmět, jenom nejsou schopní vůbec pochopit, na co se to dívají – a tohle označení je nejobecnější a nejbezpečnější.

Takových věcí je z historie zdokumentováno mraky, například římský dodekaedr. Ten se vyskytoval velmi často v období od druhého do čtvrtého století na území severozápadu Římské říše – hlavně na území Francie, Německa, Švýcarska, Belgie a Británie, což naznačuje, že přestože se to jmenuje „římský dodekaedr“, je to spíš věc, která se nějak týká keltské kultury. Objevila se celá řada teorií o tom, co by to mohlo být – od toho, že jde o ekvivalent dnešní herní kostky pro dračák, přes teorii o tom, že jde o měřidlo, až po pokusy v experimentální archeologii, které naznačují, že by se s tou věcí dalo tkát, což je opravdu zajímavé. A samozřejmě taky teorie o tom, že to je jakýsi talisman, což je přesně ta teorie, se kterou přijdete, když už opravdu nevíte co by. 

Věcí, jako je dodekaedr, najdeme po světě spoustu, přičemž jen u některých, jako je stroj z Antikytéry, se nám podařilo objasnit jeho účel – stroj z Antikytéry je dostatečně složitý, aby se dal rekonstruovat i z fragmentů, které navíc obsahují nápisy. Dodekaedrů je mnohem víc, ale není k nim žádný popis a jejich relativně jednoduchá konstrukce dovoluje velice různorodé interpretace. 

U starých artefaktů je výhoda v tom, že jsou striktně makroskopické, tedy opravdu velké. V případě stroje z Antikytéry bylo nutné použít speciální materiálové rentgeny, které dovolily nedestruktivní analýzu dokonale zkorodovaných segmentů a identifikaci dílů, které se ukrývaly mezi díly. To umožnilo svého druhu reverse engineering celé té věci, domyšlení si chybějících fragmentů a poměrně přesnou rekonstrukci.