Pád mobilních her: Dřívější zdroj zábavy z nás teď jen tahá peníze | Kapitola 2

Začalo to tím, že her pro mobilní platformy začalo být tolik, že je prostě už nešlo prodávat bez marketingu, respektive jenom jednotky titulů si mohly dovolit vstoupit na trh bez marketingu. Cena za hry klesala a požadavky reklamek a médií rostly. Když jsme před lety zkusili uvést na trh naši vlastní mobilní hru, rozeslal jsem médiím, která se zabývala mobilními hrami, recenzní klíče – a byl jsem velice překvapen, když se mi ozval jeden z recenzentů s tím, že po nás chce dva tisíce dolarů.

„Ale my nechceme, abyste nám dělal promo anebo zaplacenou recenzi,“ namítl jsem – a ne, neměl jsem dva tisíce dolarů na úplatek, a i kdybych měl, přišlo by mi to za jednu recenzi poněkud ustřelené.

„Vy mi nerozumíte,“ odpověděl mi dotyčný. „To není zaplacená recenze. Já chci dva tisíce dolarů za to, že si tu vaši věc vůbec vezmu na recenzi.“

A potom mi vysvětlil, že vydává pět recenzí týdně, to jest dvacet recenzí měsíčně – a že každý měsíc vyjde deset opravdu důležitých titulů, které si nemůže dovolit nerecenzovat, jelikož by ztratil relevanci. A protože mu zbývá už jenom deset recenzí na měsíc, zatímco denně vychází 2000 nových her (slovy DVA TISÍCE), tak prostě nemá důvod recenzovat nic, za co nedostane zaplaceno.

Deset placených recenzí po dvou litrech za kus, to je dvacet tisíc USD za měsíc, počítal jsem, to je půl mega v korunách. Slušný kšeft! Stačí o něm jenom nemluvit, aby neztrácel relevanci z podezření, že je za něco placený, to víte, klasická „spolupráce“ – a je vyděláno. Šílené!

Ale tím to jenom začalo. Potom totiž přišly free to play hry.

Free to play hry jsou svým způsobem zločin. Vypadá to atraktivně – dostanete hru zadarmo, hru, která otevřeně říká, že vám dá za peníze nějaké výhody, ale pokud je nechcete, můžete stále hrát, jenom vám to půjde pomaleji. Řadu starších her, jako je Candy Crush, můžete klidně hrát zdarma roky, protože mají vymyšlený systém, který vás udrží u hraní i zadarmo – a navíc volitelně dostanete boostery za přehrání reklamy.

Na reklamy se nemusíte dívat, nikdo nekontroluje, jestli telefon odložíte: Tohle není jako v Black Mirror Fifteen Million Merits, kde vás stroj hlídá, jestli vážně koukáte. Tak daleko v dystopii zatím nejsme. Tvůrcům hry jde jenom o to, aby reklama prošla – a vaše „hraní zdarma“ tak sponzoruje reklama a pološílení marketingoví manažeři, kteří platí těžké peníze za jakékoliv zobrazení svých nesmyslů, ať už jde o prací prášek anebo hodně agresivně pojaté reklamy na online kasina anebo ty otřesnější verze free to play her, u kterých se ještě pozastavíme. Je to jedno, podstatné je udržet hráče, aby se reklama valila – a aby ti vynervovanější a ti s menší finanční zodpovědností sáhli po své kreditce anebo použili mobilní platbu – a koupili si místo reklam boostery.

Mobilní hry totiž nejsou o tom, že se máte bavit, ale o tom, že vás ty hry mají zároveň udržet, ale taky trochu štvát. Perfektně to zpracoval South Park v epizodě „Freemium isn't Free“ (S18E6), kde si Kanada díky kanadskému ďáblovi vydělává na svoji obnovu pitomou hrou s Terrancem a Phillipem. A jak vysvětlují postavy, nejde o to, že vás má hraní bavit, ale o to, že vás má lehce frustrovat a nabídnout vám únik v tom, že si za reálné peníze nakoupíte boostery.