Pád mobilních her: Dřívější zdroj zábavy z nás teď jen tahá peníze | Kapitola 4

Free to play hry ví, že si je pořizujete s tím, že za ně nebudete nikdy utrácet, takže vám na začátku nabídnou nějakou extrémně výhodnou nabídku, kterou nedává smysl odmítnout a která vás má přimět k tomu, že poprvé zaplatíte a tím pádem vám placení přijde normální (ice breaker). Při získávání modifikací a sběratelských předmětů se používá strategie znáhodňování (gachas), kdy si přímo nekupujete to, po čem toužíte, ale kupujete si „loot box“, který obsahuje náhodný obsah a tím pádem vás nutí platit znova a znova za šanci na to, že získáte to, po čem toužíte.

Ke konci přednášky padne věta „Dávejte si pozor na to, aby vaše hra nevyžadovala příliš mnoho dovedností“ („Make sure your games are not too skill based“). Pokud postup ve hře souvisí hlavně s vašimi dovednostmi, není důvod kupovat bonusy za reálné peníze. To je dost možná jeden z nejexplicitněji řečených důvodů, proč obecně úroveň her upadá – mění se ve svého druhu na hazard a budují se kolem mechanismů závislosti, nikoliv kolem dovedností. 

A tím to nekončí, protože řada her je specificky navržena tak, že vás nutí utrácet na to, za což jste už zaplatili. Ve videu Mrwhosetheboss popisuje systém upgradování zakoupených předmětů ve hře Pokémon Unite a Diablo Immortal a to, na kolik ve skutečnosti přijde hraní této hry „zdarma“. Nejde jenom o upgrady, které jsou pochopitelné a logické, ale hlavně o upgrady, které jsou komplikované – různé druhy herních měn, které si kupujete jednu za druhou, a to tak, že v určitém okamžiku prostě přestanete chápat, kolik vás jednotlivé upgrady vlastně stojí. Jiné mechanismy stojí na tom, že nesmíte přerušit sekvenci vítězství, protože jinak přijdete o všechno, co jste do té doby získali. 

Tady se už nebavíme o klasických hrách, kde jste zaplatili peníze a dostali jste za to zábavu, ale o tom, že před sebou máme opravdovou a zcela úmyslně navrženou digitální drogu, která štve ty, kteří za hru platit nechtějí, obírá ty, kteří jsou na ni závislí, a ničí herní průmysl jako obor, který má tvořit digitální zábavu. Tohle je hrozné, tohle je opravdu hrozné.

Většinu svého života jsem strávil tím, že jsem vysvětloval kritikům, že počítačové hry nejsou gambl – a že jsou formou umění, která je srovnatelná například s filmem. Zaplatíte za vstupné, dostanete porci zábavy, o tom to je – a někdo u toho experimentuje víc, někdo méně, někdo sází na jistotu. Free to play hry jsou ale jiné – nemají vás bavit, ale dohnat vás k utrácení – a tvůrci těchto zrůdností se běžně chlubí ostatním vývojářům, kolik na tom vydělali peněz. Zneužívají u toho psychologii a tvoří digitální verzi drogy – s jasným rozhodnutím a s jasným úmyslem.

Za mě je to špatně, za mě je to velice špatně – a v tomto případě bych neměl nic proti tomu, aby je legislativa začala limitovat, například v tom, že bude jistý strop, o kolik mohou jednotlivé hráče obrat. Celý design free to play her k tomu míří a nemá žádné skrupule, zaměřuje se na lidi se sklony k závislostem a obírá je o peníze. To, že úmyslně míří na ty zranitelné, na lidi, kteří prostě nemohou přestat, z nich v mých očích nedělá klasické herní vývojáře, ale digitální verzi drogových dealerů. A takoví si zaslouží dohled a pozornost úřadů, podobně jako jiní, kteří zneužívají zranitelné, jako například provozovatelé herních automatů anebo lichváři. I když je to možná legální, je to velice, velice amorální. 

Normálním hráčům doporučuji, aby si s těmito sračkami ani nezačínali. Nemají žádný konec, nepřinesou žádné uspokojení – je to jenom ohavný scam, který má z lidí vytahat peníze a který devastuje počítačové hry jako obor celkově, protože je mění na digitální verzi „výherních“ automatů. Psychologické triky, které tvůrci těchto sraček zneužívají, jsou široce známé – a je zcela na místě, aby tituly, které je využívají, byly takto přinejmenším označeny a limitovány z hlediska věku hráčů. Lidi, kteří je chtějí hrát a chtějí utrácet, asi nezastavíme, ale měli bychom je jasně popsat a označit, aby každý věděl, do čeho jde.