Ten správný okamžik, kdy byste se měli ozvat | Kapitola 2

Tyhle věci se dějí kolem nás dnes a denně, jsou nám vtloukány do hlavy a tato propaganda dosahuje měřítek plně srovnatelných s reálným socialismem. Tehdy jsme věděli, že „zahnívající kapitalismus“ označuje to místo, kde se dá volně nakupovat hora zboží, „přestavba“ znamenala „mírnou kritiku poměrů z úst zasloužilých soudruhů, pokud nemířila proti režimu“ a „štvavá demagogie Západu“ kódovala obrat „Západ nás zase něčím naštval“. Můžete se například na „ideologicky pokřivenou revoltu dlouhých vlasů“, jak ji vysvětluje Československá socialistická televize.

Tyhle věci jsem sám zažil – a přijde mi hrůzné, že s každým dalším rokem mám pocit, že se vracíme do dob, kdy už nesmíme popisovat věci tak jak jsou, kdy musíme poslouchat moderní samozvané politruky a ti mají autoritu nám otřískávat o hlavu jejich představu světa, kterou do nás nacpou s jejich novým jazykem. Zkrátka a dobře mám pocit, že se s pokrokovými jedinci pozvolna vracíme do výchozího bodu, který jsme opustili před rokem 1989.

Základní svobodu, kterou jsme po revoluci získali, nebylo cestování či nabývání majetku, ale právě svoboda slova – stav, kdy jste si mohli říkat vše, co jste chtěli. Devadesátá léta byla hodně chaotická, ale také byla velice svobodná, soudruzi přestali kontrolovat, co se k nám dostane a co ne, co vědět smíme a co nesmíme.

Objevila se řada časopisů, včetně tak podivných věcí, jako byl časopis Nezávislé erotické iniciativy, Cibulkovy seznamy anebo Excalibur a později Score anebo Level. Dřív jsme měli Elektroniku a pak možná tak VTM a ABC, ale zapomeňte na to, že byste si sami začali vydávat časopis – anebo si udělali web, na kterém byste si publikovali, co by vás napadlo! A tak mohly vzniknout projekty jako Neviditelný pes, který přes své vskutku obskurní jméno přežil dodnes.

Už v 90. letech začalo docházet ke konsolidaci platforem, kdy se menší projekty spojovaly, zastřešovaly se pod vydavatelstvími, a nakonec je spolkly zahraniční investoři, kteří viděli příležitost, jak na hladu po informacích vydělat. Po určitou dobu to bylo dobré, i když se v rámci vydavatelství začalo dbát nejenom na výnosnost, ale i na korektnost.

A tak se začaly čistit projekty podle výnosnosti a podle konformity. Výsledkem tlaku na snižování nákladů bylo to, že se sehnali novináři málo kontroverzní, ale dobře opisující, kteří spolehlivě přepisovali zprávy tiskových kanceláří. Uniformita našich médií je až zarážející, klidně si je srovnejte sami – o čem píšou a jak píšou. V podstatě se rozdělují jenom názorovými rubrikami a potom odbornými sekcemi, kde si lidé ještě píšou podle své hlavy.

Po roce 2000 začal vznikat Web 2.0, od kterého jsme si slibovali vyšší demokratizaci médií: Uživatelé si vytvoří obsah sami. To vypadalo jako svatý grál vydavatelství, protože získali obsah zdarma, za který nemuseli autorům platit. Do úplného extrému to dotáhl iDnes, který dokonce zařídil soutěž Bloger roku, kde vítěze soutěže pozval za jejich celoroční práci na akci s jednou večeří, čímž dosáhl zcela excelentního poměru mezi tlakem na kvalitu obsahu a prakticky ničím, co za to zaplatil.

i Zdroj: PCTuning.cz

zdroj: SvetlozarHristov, pixabay

Problém byl v tom, že se po dlouhou dobu předpokládalo, že to bude fungovat přesně takhle: Blogeři budou vytvářet obsah zadarmo a vydavatelství bude brát výnosy z reklamy. Jejich sázka na to, že na internetu budou reklamní peníze, vyšla perfektně: Mezi lety 2008 a 2020 vzrostl objem trhu s internetovou reklamou z 5 miliard korun na loňských 34,4 miliardy s výhledem na letošních 38 miliard korun. Pěkné, ne?

Jenomže potom přišel Google a sociální sítě – a reklamní trh v podstatě pozřely. Přesněji řečeno více než 60 % z celkového trhu spolkl duopol Alphabet (zahrnující Google a YouTube) a Facebook. A tyto služby se jaksi vmezeřily mezi konzumenty a vydavatele – a připravil je o podstatnou část příjmů. Tak podstatnou, že se vydavatelé pustili do Google a obviňují ho ze všeho možného, že jim přebírá části článků a tak dále.