Test skříně XPG Invader X: radost z každého pohledu | Kapitola 6
Seznam kapitol
Bočnice z tvrzeného skla je již standardní výbavou většiny dnes prodávaných počítačových skříní. Skleněným čelním panelem je však vybavených jen několik modelů. Přestože budeme v této souvislosti mluvit o počínajícím módním trendu, zůstává prozatím v režii nemnoha výrobců. Jejich konstruktéři si museli poradit s otázkou, jak u skříně s neprodyšným čelem zajistit účinné větrání. Dnes se podíváme na odpověď v podobě XPG Invader X od společnosti ADATA.
Pro upevnění disků ve skříni XPG Invader X slouží dlouhý plechový držák, nacházející se pod přepážkou základní desky v zadní polovině skříně. Máme zde k dispozici tři sdílené kotevní pozice pro disky velikostí 2,5“ a 3,5“. Správné otvory pro daný typ disku jsou přehledně označeny vyraženými písmeny. Potřebné šrouby v odpovídajícím počtu pak nalezneme v příslušenství skříně.
Disky jsem k držáku pohodlně přišrouboval na desce stolu a poté jej upevnil zpět do skříně.
Prostor pro disky byl vymezen přesně na míru, takže mezi pláštěm 3,5“ disku a vystupujícím ohybem plechu na přepážce zůstává mezera cca 2 mm. To je tedy v pořádku, přesto ke kolizi 3,5“ disku může dojít u střední pozice, která se nachází v prostoru nad otvory v přepážce pro připojovací konektory moderních základních desek (s konektory na zadní straně). V kombinaci s takovou základní deskou tedy musíme počítat s tím, že tuto pozici pro 3,5“ disk nevyužijeme.
Pro chlazení procesoru vzorové sestavy jsem ve finále použil výkonově zcela vyhovující AIO chladič o velikosti 240 mm.
Kolem radiátoru zůstává ze všech stran dostatek volného prostoru a jeho 120mm ventilátory opticky dobře ladí s ventilátory skříně. Hadice radiátoru jsem orientoval do zadního rohu, kde nebudou příliš nápadné. Nachází se sice před zadním ventilátorem, ale zásadní překážku volnému proudění vzduchu nepředstavují.
Tradičně poslední instalovanou komponentou je grafická karta. Standardně je počítáno s její horizontální polohou. Nemám obecně rád vylamovací záslepky PCIe slotů, neboť se při jejich vylamování hrozí poškození navazující dělící příčky a také se můžeme zranit o ostré hrany v místech odlomení. Odlomené záslepky už jednoduše nevrátíme zpět.
Jenže v případě dnes testované skříně se výrobci podařilo některé problémy vylamovacích záslepek eliminovat. Záslepky jsou zde uchyceny pouze na jednom ze svých okrajů, takže je zde jen polovina lomových míst. Záslepku uchycenou pouze na jednom okraji lze také snadněji vyhnout a odlomit, takže nedochází k většími namáhání úzkých dělících příček. Ty jsou navíc vyztuženy prolisem, takže jsou docela odolné. V příslušenství skříně máme přibaleny tři samostatné záslepky, kterými lze v případě potřeby uzavřít již nepoužívané otvory. Byť to stále považuji za negativum, jsem ochoten vylamovací záslepky v tomto případě akceptovat.
Po vylomení správných záslepek jsem grafickou kartu zasadil do primárního PCIe 16× slotu základní desky a upevnil dvojicí šroubů z příslušenství skříně. Nutnost průchodu otvory v krytu záslepek si vyžádala použití delšího šroubováku.
V případě horizontální montáže delší grafické karty přijde vhod standardně dodávaná kovová teleskopická podpěra. Ve zcela zasunutém stavu má délku 57 mm a dala by se ještě o 3 mm zkrátit odstraněním středové matice. Na plášti podpěry je vyraženo měřítko, které však neodpovídá žádným reálným jednotkám. Podpěru lze prodloužit až na výšku cca 100 mm.
Podpěra má ve svém těle silný magnet, takže na plechovém stropě tunelu drží pevně. Správně jsem měl ještě aretovat závit v místě výstupu z těla podpěry středovou maticí. Já jsem však podpěru hned po vyfocení odstranil, protože budu grafickou kartu nyní instalovat do alternativní vertikální polohy.
V případě použití grafické karty s délkou větší než 270 mm není možné do boční pozice ve skříni osadit radiátor vodního chlazení s ventilátory. Došlo by ke vzájemné kolizi.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
