Agnostická éra: když už lidi nezajímá, co je pod kapotou | Kapitola 2
Seznam kapitol
PC nebo konzole? Apple nebo PC? Atari nebo Commodore? ARM nebo x86? Intel nebo AMD? S postupem doby se zdá, že tyhle otázky mají čím dál tím menší smysl. Z velkých počítačů přecházíme na nicotná zařízení s kratičkou morální životností. Nejmladší generace už nezkoumá hardware, zajímají ji služby.
Občas mám tendenci pozastavovat se nad agnostickou generací, které je v podstatě jedno, co přesně používá. V 80. letech se „sinclairisti“ a „ataristi“ hádali jak psi a jen fakt, že to byli vyzáblí geekové, v podstatě zabránil válce gangů. I dnes, na retro setkáních, kde jsou platformy dávno mrtvé a pohřbené a z jejich fanoušků jsou fotrové, z nich stále srší láska ke značce, která je snad srovnatelná jen s automobilismem. Generace, která se naloguje k Facebooku z mobilu, tabletu anebo třeba počítačové herny, je pro ně v zásadě nepochopitelná. Chybí ji správná geekovská vášeň, chuť vyšťourat z věcí víc, než k čemu byly navržené.
Ale možná jenom něco nechápu. Možná mi něco uniká.
Nikdy nezapomenu na úžasný začátek „tuningové éry“. Jako studenti jsme měli na počátku budování kapitalismu zásadní problém sehnat prachy na jakýkoliv počítač. Museli jste mít docela slušně placenou brigádu, která vám dávala ono skvostné právo pracovat se svým strojem, kdy se vám zachtělo a taky hrát, kdy se vám zachtělo. (Nikdy nezapomenu na snaživého idiota z laborky, který nám vzal právo přístupu na celý měsíc, protože jsme hráli! Ostatní správci laborky naštěstí nebyli debilové a po nocích hráli s námi.) Takže jste po víkendech vyráběli software, abyste si vydělali na vlastní počítač. Tehdy stál slušný počítač asi 100 tisíc, vy jste si jako slušně placený ajťák vydělali asi 20 tisíc, takže to nebyla úplná sranda.
V roce 1998 přišla revoluce. Objevil se Intel Celeron, který se dal úplně epochálně přetaktovat „na vzduchu“. Situace byla lepší, když jste měli kámoše v obchodu s hardwarem. Já si svůj kousek vybíral v obskurním obchůdku, který se jmenoval Alzasoft, a pracovaly v něm tři podivné existence. Díky jejich ochotě jsem se probral krabicí procesorů a vybral si kus, který šel přetaktovat z 266 MHz na 466 MHz.
Přestože nás odborníci varovali, že ztrácíme nejen záruku, ale svůj procesor také zničíme, fungoval k mé spokojenosti až do upgradu. (Pro vaši informaci: Právě od té doby mám Alzu i Intel rád :)
Byl jsem tak hrdý na svůj overclockerský výkon, že jsem si číslo „466“ fixou napsal hrdě na case – a věřte tomu nebo ne, v té době se mě každá návštěva ptala, „jestli to jako myslím vážně“. Tehdy to něco znamenalo. Dnes je to věc relativně běžná, abyste se považovali za experta, musíte přikročit k něčemu drsnějšímu, ideálně k vlastníma rukama zhotovenému vodníkovi anebo přímo k casemoddingu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
