Až na kost? Sony ořezává výrobní náklady! | Kapitola 3

ZX81 ilustruje výtečnou metodu, jak lze zlevnit výrobu: Vezmete něco, postavené z klasických čipů – a co se dá vrazit do zákaznického obvodu, to vrazíte do něj. U ZX81 dostali zákazníci nový BASIC, spolehlivější konstrukci, jeho cena šla o třetinu až polovinu dolů – a počet prodaných kusů se zpatnáctinásobil! 

Sinclair vždy šetřil, známé je například to, že neváhal použít i vadné paměti, které se zapojily tak, že se z nich používala jen jejich funkční polovina. To ale dělal každý, extrémně šetřil Jack Tramiel u Commodorů, běžně se používaly díly dost dobré na to, aby přežily očekávanou životnost – a když uvážím rychlý inovační cyklus u počítačů, dost možná jde o zcela racionální strategii. 

To, co se stalo Sinclairovi osudné, ostatně nebyla snaha věci zjednodušovat, ale komplikovat. Osudný se mu stal Sinclair QL (1984), který – když ho otevřete – vypadá, jako by ho postavili na úplně jiné planetě, než na které navrhli ZX81. Stroj v sobě integruje i paměťové mechaniky Microdrive včetně řízení – a i když tu byla snaha udělat to jednoduše, prostě to nešlo. Dost velkou paseku v systému muselo nadělat to, že jste jedno napájení používali jak pro počítač, jeho poměrně výkonný procesor Motorola 68008, řízení mechanik a i pro mechaniky samotné. Vyšší komplexita hardware vedla k vyšší komplexitě software, první systém se nevešel do naplánované ROM – a ta se musela nastavovat formou přídavného modulu – nebylo to pěkné.

Sinclair sám patrně neodhadl, že „quantum leap“ přijde nejen ve výkonu, ale i ve složitosti návrhu, takže skokově naroste i čas potřebný pro dotažení počítače. Tehdy se ale jelo na poměrně agresivně nastavené termíny – a to vedlo k potížím při uvedení počítače. A to, prosím pěkně, mělo jít původně o laptop – to bylo ale úplně mimo možnosti konstruktérů. Dost vypovídá to, že se deska navrhla pro ROM s kapacitou 32 KB, zatímco finální ROM potřebovala 48 KB!

To samé se povedlo i u mechanik Microdrive: Ty první byly chronicky nespolehlivé a teprve pozdější modely nabídly spolehlivou funkci. To už ale bylo pozdě, pověst Microdrivů byla zničená a s ní i představa o tom, že by Sinclair QL mohl sloužit k seriózní práci. Je možné, že kdyby ho Sinclair udělal spolehlivý, v nějaké další iteraci by ho razantně zjednodušil a vznikl by opravdu levný a přitom seriózní počítač: Nejdřív se ale musíte dostat přes ten první krok, musíte přesvědčit recenzenty, novináře, vývojáře a early adoptery, že to stojí za to.

Výrobní cena je problém. Sinclair to věděl a hnal se za co nejnižší cenou, i když kvůli ní dělal kompromisy, obvykle ergonomické kompromisy. Tramiel to věděl a neváhal sáhnout po subpar součástkách s tím, že ono se to vysype později, takže se ještě vydělá na servisu. Sinclairova snaha vedla k tomu, že zákazníci začali vnímat Sinclairy jako levné hračky nevhodné pro práci, zatímco Tramielovo šetření poškodilo pověst Commodore coby kvalitního a spolehlivého výrobce. Ani jedna ze strategií se tedy nevyplatila.