Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost | Kapitola 3
Seznam kapitol
Scifi série Black Mirror je revoluční v tom, že nabízí pohled do nepříliš vzdálené budoucnosti a zabývá se možnými dopady poměrně uvěřitelných technologií. Předchozí řady nám nabídly hodně provokativních a často docela odvázaných vizí. Novou řadu svazuje to, že jde hlavně o dost nevýrazné a předvídatelné kusy, navíc s prvky současného aktivismu
Tím jsme opustili dvě povídky, které považuji za přijatelné – a dostáváme se ke čtyřem slabým. První a řekl bych tradičně pojatou, je Arkangel, kterou režírovala Jodie Foster. Je to celkem slabý a vyloženě lineární příběh, který by byl OK v nějaké méně známí scifi antologii, kdyby nešlo o Black Mirror.
Pojednává o celkem realistické technologii sledování dětí, kterou rozšiřuje o možnost sledovat to, co dítě vidí, nahrávat to, zaznamenávat jeho polohu, reagovat na alarmy způsobené stresem anebo přítomností toxinů v těle a možností vyklíčovat v tom, co dítě vidí, věci, které nechcete, aby vidělo. Tato technologie vypadá minimálně částečně realizovatelně – až na to klíčování obrazu a zvuku – a taky docela užitečně. A ono to zpočátku užitečné je.
Příběh vypráví o tom, co se stane, když jsou rodiče příliš starostliví a nejsou schopní zbavit se možnosti kontrolovat a sledovat svoje děti. Příliš velká míra kontroly je nezdravá už dnes, v USA se projevuje úchylnou formou domácích drogových testů, které mají dle slov obchodníků „zvýšit důvěru mezi rodiči a potomky“. Kravina: Rodič, který potřebuje testovat dítě na drogy, se chová jako normální fízl a dítě se tak na něj bude dívat.
Z tohoto směru je Arkangel zajímavý – je hodně realistický. Problém je v tom, že je taky víceméně přímočarý, předvídatelný a nudný. Nelogičností je v něm málo, nejnápadnější je to, že se v polovině zmiňuje, že „v Evropě je to už nelegální, a u nás brzo bude“, ale implantát nelze deaktivovat ani vyjmout. Možná vroste do mozku, kdo ví, to bych ještě skousl.
Možností, jak rozvíjet děj s dítětem, které má v hlavě špiclovací čip, je hodně, Jodie Foster si vybrala ten velmi přímočarý, což dělá z příběhu docela príma propagační video pro rodiče o tom, že fakt není dobré špiclovat vlastní děti, ale bohužel jinak jde o nudné scifi. Je to spíš moralizující story, u které mě zklamala hlavně její předvídatelnost a nudnost. Ano, dámy a pánové, naši dědové a babičky se ožírali a šukali, stejně jako naši rodiče, stejně jako my a stejně jako naše děti. Čím dříve přijmou rodiče tuto myšlenku a přestanou své potomky sledovat, tím lépe. A jak nás poučuje animáč Archer, platí to i naopak.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
