Budoucnost podle letošního CESu: více AI, méně rozumu | Kapitola 3

Před sebou máme dva potenciální špatné scénáře. Tím prvním je ten, že AI je opravdu jen přefouknutá bublina, nesplní očekávání a selže. Pokud se to stane, dostaneme se do podobného problému, který nastal u dotcomové bubliny – tam šlo o „dark fibers“, tedy přeinvestovanou kapacitu internetové infrastruktury. V případě AI by šlo o „dark compute“, tedy nevyužitá datacentra, která nemají využití, ale jsou plná drahých technologií, které rychle zastarávají. 

Komentátoři poznamenávají, že velká část AI bubliny je financována ze zdrojů private equity, soukromých fondů, které fungují tak, že si samy půjčují na investice, což znamená, že pokud nebude z čeho platit půjčky, bude nutné datacentra odprodávat. Pokud se to stane, je otázka, komu je vlastně budou prodávat. Jestli jsem pochopil plány Microsoftu správně, buduje svoje datacentra nejenom pro AI, ale je možné je použít i pro jiné cloudové použití, jenomže je otázka, jestli se najde dostatek zatížení takového typu.

Kritici zmiňují, že pád AI bubliny by nevypadal jako náhlý kolaps, který v roce 2008 nastal po pádu Lehman Brothers, ale šlo by o postupné uzavírání datacenter a snahu nějak zažehlit ztráty a rozpustit je tak, aby situace vypadala lepší, než skutečně je. Také se otevírá možnost, že by v případě USA do situace vstoupila vláda a využívala by datacentra pro svoje účely.

Druhým scénářem je ten, že AI bude úspěšná – a pak budeme mít problémy se zaměstnaností. O tom, že AI vytěsňuje řadu pozic, zvláště juniorních pozic, se mluví dlouho. Jde o nečekaný pohyb, který postihuje zatím nižší segment znalostní ekonomiky, tedy asistenty, operátory, juniorní programátory, koncipienty a podobné pozice. 

Poptávka po seniorních pozicích stále existuje, ale viditelně nikdo neřeší, jak se z juniora stane senior, když nenajde žádnou práci, ve které by se mohl doškolit. To je problém zvláště v USA, kde je běžné, že studenti začínají život s 50–60 tisíci USD dluhu na studentských půjčkách, z nichž některé mají úrok až 19 % (!!!) a nelze je vymazat osobním bankrotem. Sledovat videa, kde lidé rozebírají svoje studentské dluhy a to, jak těžké je dnes pro ně najít jakoukoliv práci, je docela deprimující.

Efekt na zaměstnanost zde bude postupný, bude se měnit v závislosti na tom, jak komplikované úlohy AI zvládne a jak se bude šířit efekt chybějících juniorů v čase. A z toho může být masivní sociální problém, protože se zatím zdá, že všichni ekonomové víceméně mluví jenom o nutnosti zavést nepodmíněný základní příjem, aniž by bylo jasné, z čeho se to bude platit a jaké to bude mít dopady například na inflaci. 

Jiná řešení zahrnují věci jako Targeted Job Guarantee, tedy příslib státu, že každému, kdo chce pracovat v žádaném odvětví, sežene práci. Zní to hezky, ale hodně mi to připomíná socialistické hospodaření a jejich politiku umístěnek, kde vás stát poslal po škole ke všem čertům, obvykle do pohraničí. 

Jinou možností je přístup Place-based Industrial Policy, tedy podpora pro určitá odvětví, která se liší region od regionu. V podstatě jde o incentivy, které se snaží oživit regiony které nefungují a vylidňují se, což jsou typicky místa s ukončenou těžbou nebo průmyslovou výrobou, pohraničí, vzdálené regiony a podobně. Dělají se rekvalifikace, výhodné půjčky a dotace pro určité typy činností, ale neplatí obecně a musí se dělat pouze v dané oblasti. Cílem je podporovat činnosti, které by měly nahodit funkční ekonomické cykly v regionu. 

Posledním nástrojem, o kterém se mluví, jsou Conditional Tax Incentives neboli podmíněné daňové úlevy. Je to v podstatě to samé co výše s tím rozdílem, že stát peníze nedává, ale nevybírá daně v daných oblastech od daných oborů, pokud plní podmínky pro daňové úlevy. To znamená typicky firmy určité velikosti, které působí v daném regionu, tam vytvářejí zaměstnanost a dělají tam něco určitého – a jedině pak se jim dá sleva na dani.

Jsou to pobídky v duchu plánované ekonomiky, u kterých netuším, jestli opravdu budou fungovat, protože schopnost lidí najít si cestičku kolem státních pravidel je neuvěřitelná – a je popsána například ve známém „kobřím paradoxu“. V něm jde o to, že stát vytvoří pobídky, které ostatní zneužijí a výsledek je horší, než kdyby stát nedělal nic.