Historie grafiky v noteboocích: od SVGA k přehrávání DVD | Kapitola 2
Seznam kapitol
Zavítáme do doby, kdy grafické karty začaly pomáhat procesoru, podíváme se, jak dospívaly s nástupem grafických rozhraní a připomeneme si přechod od 256 barev k TrueColoru, notebooky vybavené přídavnými grafickými výstupy, samostatné akcelerátory pro přehrávání „náročného“ videa a zavzpomínáme i na „hi-res“ Duke Nukem 3D
CirrusLogic CL-GD6410 a CL-GD6420 (1992)
Výrobce vzal návrh původního řešení (popsaného v minulém díle) a vměstnal většinu obvodů do jednoho čipu o 160 vývodech. Do něj se přesunul i DA (= digitálně-analogový) převodník pro připojení externího CRT monitoru a rozhraní pro řízení LCD panelu. LCD panely ještě nebyly tak standardizované, jako je tomu dnes, takže jednotka pro řízení LCD byla programovatelná a výrobce notebooku mohl její chování upravit pro své potřeby.
Všechno se do jednoho čipu nevešlo a z mnoha praktických (a ekonomických) důvodů zůstaly samostatně paměťové moduly (videopaměť i paměť pro skládání obrazu do LCD) a generátor hodinového signálu. Až o rok novější varianta určená pro subnotebooky v sobě integrovala všechno až na videopaměť a vystačila si s jediným 512kB paměťovým čipem.
Model CL-GD6420 představoval řešení pro mainstream a mohl se pochlubit možností připojení až 1 MB RAM, což umožnilo na externím monitoru rozlišení 1024 × 768 při 256 barvách (v praxi se používalo spíše 512 kB postačujících pro 256 barev v 800 × 600). Kvůli omezené rychlosti pamětí a převodníku však tento režim fungoval jen v prokládaném módu při 43 Hz (to znamená 87 Hz v půlsnímcích při střídání vykreslování suchých a lichých řádků). Kombinace sběrnice ISA a absence jakékoli akcelerace způsobila, že bylo možné takto vysoká rozlišení používat jen pro nenáročnou, prakticky statickou grafiku. Pouhé překreslení okna aplikace přes celou obrazovku trvalo klidně sekundu.
Low-endový model CL-GD6410 umožňoval připojení jen dvou paměťových čipů o maximální kapacitě 256 kB, což stačilo jen na 640 × 480 při 16 barvách. V této době byly prakticky všechny levné modely o podporu 256 barev ve vyšších rozlišeních ochuzeny, což nebyl zas takový problém. Do notebooků se nejčastěji montovaly monochromatické LCD panely, kde byl přínos vnitřní práce ve 256 barvách malý.
Zajímavější ovšem je, že lowend verze měly stejné pouzdro a byly elektricky kompatibilní. Výrobcům notebooků tak stačilo navrhnout jednu základní desku pro svůj vybavený model a stejnou použít i v ochuzené verzi. Pouze se na desku dal levnější grafický čip a menší množství jeho paměti. Když se pak dále vyhodily méně důležité komponenty jako zvukový čip a modem, osadil se horší procesor, ubrala RAM a barevný displej se vyměnil za menší monochromatický, rázem byla cena notebooku na polovině. Takové sdílení hlavních součástí ve více modelech se používá i dnes a jedná se o výborný způsob snížení výrobních nákladů.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
