Jak politici myslí na děti a obětují kvůli nim i naši svobodu | Kapitola 2

Dnes se chci věnovat jiné věci, a sice reálným problémům, které přináší internet a který opravdu ovlivňuje a možná i ohrožuje dorost. Osobně si myslím, že to není až taková tragédie, že každá generace má svoje vlastní krize, kterými musí projít. A že pokud to není přímo válka nebo takový stupeň nebezpečí na ulicích, že s sebou prostě musíte nosit zbraň, tak se to nějak zvládne. Faktem ale je, že tu problémy jsou – a že si je musíme vyjmenovat, pokud je budeme chtít opravdu řešit.

Prvním problémem je raná náhrada klasických podnětů za digitální, které vedou k tomu, že psychomotorický vývoj neprobíhá normálně, ale v duchu nové digitální reality. Projevuje se ztrátou klasické zručnosti, poruchami soustředění, zvýšení kognitivní rychlosti na úkor vytrvalosti, poruchami sebekontroly, plánování a ovládání a také závislosti na odměně a na hodnocení ostatních. To, v delším období, vede k neúměrnému rostu závislosti na digitálním světě a na jeho hodnocení. Digitální svět může vypadat důležitější než reálný, což spolu s kyberšikanou může vést k depresím a celé řadě navazujících poruch.

Tyhle efekty jsou tím významnější, v čím ranějším věku se objevují. Klasičtí psychologové doporučují limitovat digitální expozici tak, že do dvou let nedoporučují digitální technologie vůbec a do pěti let potom limitovaně a pod rodičovským dohledem. Já osobně toto považuji za ultrakonzervativní: „Odkládání dětí k tabletu“ není vůbec nová věc, já jsem byl takto odkládán k televizi, konkrétně k něčemu, co se jmenovalo „Televizní vysílání pro školy“ – a to mě nejenže fascinovalo, ale taky mě to naučilo už v předškolním věku číst. 

Jádro problému vidím hlavně v rozsahu, v jakém je dorost exponován (měl by mít i jiné zábavy, aby se rozvíjel rovnoměrněji) a také v moderaci, tedy v tom, že rodič určuje, jakému obsahu bude vystaven. Průmyslově vyráběné sračky, jako je Cocomelon, jsou příšerné, je to psychologický hack, který má pouze upoutat pozornost, já je považuji fakticky za zločin – a i když se tváří jako něco, co má děti rozvíjet, neváhal bych je odstranit plošně. Jde o to, že jsou budované na podobných principech jako výherní automaty, jde o zneužití psychologie a jediným jejich účelem je výnos pro jejich tvůrce. Pokaždé, kde je primárním cílem výnos o tvůrce, jsou děti nikoliv cílem, ale surovinou – a ten shit musí z kola ven.

Pokud jde o moderaci obsahu, je to docela zajímavé. V 80. a v 90. letech převažovaly na Západě psychologické teorie o tom, že je třeba svět dětem interpretovat jako „bezpečné a přátelské místo“, což vede k tomu, že teprve s odstupem zjistíte, že to tak není – a bude to šok. Jedno asijské rčení říká, že „pokud děti nevychovají rodiče, vychová je společnost“, což platí ve striktních kulturách, ale v realitě platí, že i když dětem navykládáte, co chcete, jednou dojde na jejich přirozenou socializaci, na to, že se na školách a na ulicích setkají s lidmi, kteří to s nimi nemyslí dobře – a nějak se s tím budou muset poprat.

Dnes, když se dívám na pohádky, které se nabízí v knihkupectvích, vidím jenom záplavu sterilní stupidní nicoty, která se až v oblasti zvané „young adult“ začne trochu korigovat. Pohádky v minulosti byly jiné, drsné a varovné, které někdy až přehnaně vykreslovaly svět jako nebezpečný – jejich doktrína byla úplně opačná než dnes a vnucovala konformitu a poslušnost. Moderní posun k „safe space“ kultuře vidím jako přehnanou kompenzaci původní doktríny, ale žádný extrém asi není dobře.