Jak politici myslí na děti a obětují kvůli nim i naši svobodu | Kapitola 3

Před časem mě zaujalo vyprávění Asmongolda, který popisoval, že jeho rodiče nechránili před drastickým obsahem, že mu klidně ukazovali, co se děje ve světě, že tam dochází ke zločinům a k popravám. Ale dávali mu k tomu komentář, kde mu vysvětlovali, jak to chodí. To je dost možná rozumnější přístup než u moderních psychologů, protože odpovídá tomu, jak se děti vychovávaly statisíce let: Nápodobou a tím, že zrcadlily to, co dělali dospělí.

Učení nápodobou je přirozené – a pokud rodič dítě ze svého života nevylučuje, má to často pozitivní výsledky. Mám kamarádku umělkyni, která bere svou malou dceru do ateliéru – a zatímco ona tvoří, holčička má svoje vlastní malé plátno, svoje barvičky a svoji židličku – a dělá si svoje vlastní umění. Tohle je přirozené – a je to účinné. Pokud berete svoje děti do dílny, na lov, na rybaření – to funguje. To, že vás rodič přizve k tomu, co dělá – a nechá vás dělat něco svého vlastního, bezpečného a maličkého, funguje fantasticky. Bohužel toto není možné dělat univerzálně, mnoho povolání tohle vylučuje, já vím.

Přestože mezi mladší a starší generací panuje obrovská generační propast, je dobré neztrácet kontakt s druhou stranou. Před mnoha lety mě ohromil děda mého bývalého kolegy ze Score, Ondřeje Malého. Hráli jsme tehdy první Warcraft (ten, co vypadal jako Duna 2), když tu přikráčel jeho děd a řekl: „Pánové, velmi tu křičíte – a protože tu křičíte, tak mi vysvětlíte, co to vlastně děláte.“ A Ondřej mu nadšeně začal vysvětlovat svět Warcraftu, jednotlivé strany, jednotky, pravidla a předváděl, jak se to hraje. A jeho děda poslouchal a komentoval – a já jsem byl ohromený, protože něco takového jsem viděl poprvé. Ano, není podstatné, aby s vámi prarodiče hráli Dooma, ale dokud se zajímají o to, co vlastně děláte, je to dobré. 

Právě izolace, kdy nás technologie rozdělují, jsou zdrojem problémů. Není to věc nová, však všichni dobře známe báseň Polednice z Kytice (1853) od Karla Jaromíra Erbena:

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! Hle husar a kočárek –
hrej si – tu máš kohouta!“ –
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

Yep. Je to tak – nešťastné matky se snažily nějak zabavit svoje děti už v roce 1850 – a velmi pravděpodobně ještě mnohem dříve. V dávných dobách ale lidé žili více společně, od toho rčení, že „na výchovu dítěte je třeba celá vesnice“ – šlo tam o skupinový dohled a sociální učení, který dnes v atomizované době v takové míře nemáme. Dnes jsme zavření, oddělení, izolovaní. 

Dnes nám husara, kočárek a kohout supluje tablet – a v něm různé charaktery a kreatury, které prodávají dětem občas dost choromyslné ideje. Svět dnešních influencerů a influencerek může vypadat bizarně, ale evolučně vzato se děti shromažďovaly kolem dospívajících, protože kdo dospívá a je úspěšný, asi něco o světě ví. Každý pseudopasák a každá rádobypodnikatelka, která flexí s penězi na dovolené, vypadá pro mládež jako Warren Buffett.

A to, co jim dnešní influenceři prodávají, je často naprosto příšerné, protože většina z nich sama mentálně vyspělá není. Jak jinak si vysvětlit, že si to smažíte dvoustovkou po silnici – a jste dost retardovaní na to, abyste si to sami natočili a publikovali? Co říkáte mladým dívkám, když jim ukazujete prezentaci o tom, koho jste tenhle rok ošukala a co jste za to dostala? A přesto jsou i takoví jedinci úspěšní, což je extrémně varovné.