Jsou horší sociální sítě, influenceři nebo regulující politici? | Kapitola 4

Podobně jako kdysi u her můžeme považovat snahy o zákaz za projev jistého zoufalství a nepochopení. Základní problém není v tom, že by sociální sítě byly špatné jako takové: Tak, jak se je naučíte používat, takové je budete mít. I když se nám předkládá obraz sociálních sítí jako cosi, co lidem vnucuje obsah, ve skutečnosti systém reaguje na vaše volby – a co si vyberete, to taky dostanete. Já si Facebook vycvičil tak, aby mi nosil tipy na filmy a fóry – a nelituji toho. 

YouTube je pro změnu fantastický zdroj technických a vědeckých informací, jsou tam fantastické dokumenty z cest a zajímavé geopolitické rozbory – ne, nikdo vás nenutí koukat se na kraviny. Nedávno jsem si oblíbil například opravářská videa, svého druhu příběhy jak z Dr. House, jenom se u toho hledá problém ve stroji, který je třeba opravit. Velmi poučné!

Problém je jako obvykle v tom, že starší generace neumí se sociálními sítěmi pracovat, zatímco ta mladší nemá zkušenosti s tím, co si vybírat, je tam obrovská mezigenerační propast. Historicky vzato fungovalo předávání zkušeností ze starší generace na mladší, ale to přestalo s nástupem technologií fungovat a začala tam vznikat obrovská propast, nebo spíš série propastí, která odděluje jednotlivé generace a které si díky nim o to více nerozumí. 

Moje generace patří mezi první digitální generaci, která chápe počítačové technologie; u předchozích generací nebyla technická způsobilost vůbec automatická. Generace digitálních natives, ta první, která vyrůstala kompletně obklopená technologií, ještě stále nerozumí digitálně sociální generaci – a nedovede si vůbec představit, v jakém světě digitálně sociální generace žije, neumí ji poradit, může ji maximálně kritizovat. Digitálně sociální generace se ocitá pro změnu na hraně AI revoluce, se kterou si už neví rady vůbec nikdo – a protože si takový svět zatím ani neumíme představit, malujeme apokalyptické vize na zeď: AI nás zničí – a pokud nás nezničí, tak z nás udělá blbce. A i kdyby z nás neudělala blbce, určitě nás nějak rozvrátí, protože naše školství a struktury obecně neumí pracovat se sociálními sítěmi, natožpak s AI.

Protože odcházející generace nechápe nový svět, považuje ho automaticky za horší a pokouší se ho kontrolovat, a to formou zákazů, protože je nich chytřejšího prostě nenapadá. Šance, že by příchod AI změnil náš pohled na vzdělávání a na funkci školství je mizivá, protože jsme se od Marie Terezie nikam v zásadě nepohnuli, nevíme, jak to udělat jinak – a pravděpodobně bychom to díky mezigeneračním propastem vlastně ani nezvládli.

K tomu se nám přidává další aspekt, který motivuje politiky k zákazu sociálních sítí – totiž k tomu, že u toho lze jedním vrzem výhodně zrušit anonymitu, která je podmínkou k tomu, aby stát kontroloval diskurz v digitálním prostředí. Internet vznikl jako pseudonymní prostředí, tedy jako prostředí, kdy můžete mít jednu nebo více identit, které se mohou tvářit přesně tak, jak chcete, a můžete kontrolovat to, co o sobě říct chcete. 

Anonymita a pseudonymita nevadí svobodné společnosti, ale my jsme už za svobodnou společností a politici chtějí zpět kontrolu nad diskusí. Dřív, když přes státní a státem ovládaná média ovládali politici to, o čem se ve společnosti smí mluvit, mohli formovat veřejné názory. To s příchodem internetu skončilo – a oni se od té doby snaží získat svobodné kanály znovu pod kontrolu, protože je kontrolovat nemůžou. 

Naprostým základem pro kontrolu internetu je odstranění anonymity a pseudonymity, k čemuž je ideální právě zavedení kontroly identity uživatelů. Pod záminkou „ochrany dětí“ se zavede povinnost jednoznačně se identifikovat, což dovolí jednoduše a efektivně stíhat lidi za to, co na internetu napíšou nebo budou sdílet. To je skutečná podstata kontroly, kterou vyvinula Čína a která se nám tradiční cestou Čína–Austrálie–Británie–EU dostává postupně i sem. A ano, v Británii jsou už lidé stíháni za „ofenzivní“ zprávy a sdílení – a nejde o malé číslo, ročně se odhaduje, že jde o 12 000–18 000 lidí ročně.