Hraní jen pro vyvolené? Herní počítače se vzdalují běžným hráčům

Článek

AI model LTX2 směle konkuruje placeným generátorům videí

Blíží se konec generování videí přes placené služby. Videa k nerozeznání od reality zvládnete už i na svém počítači.

Milan Urbanec

22

V minulosti bylo hraní počítačových her věcí pro vyvolené, tedy alespoň u nás, ve východním bloku. Na Západě probíhala mikropočítačová revoluce, která tlačila ceny počítačů dolů, do pásma přijatelnosti pro běžné spotřebitele – a zvláště průkopníci jako sir Clive Sinclair udělali opravdu hodně pro to, aby cena domácích počítačů klesala velice rychle. Jeho Sinclair ZX Spectrum z roku 1982 se ostatně stal takovou pochodní demokratizace domácího computingu.

Opět nehodlám propadat sentimentu, ono ZX Spectrum je významné hlavně proto, že nabídlo opravdu hodně za opravdu málo a šlo o systém tak otevřený a nakonec tak klonovaný, že se stalo symbolem mikropočítačové revoluce hlavně ve východním bloku. Nabídlo barvu a zvuk s tím, že to bylo tak levné, jak to jenom šlo – a doplňovalo se klasickým magnetofonem, který u něj fungoval překvapivě dobře. To všechno stroj zpřístupnilo pro vývojáře, ti vytvořili obrovskou knihovnu her – a ve chvíli, kdy se Spectrum začalo masově klonovat (u nás například v podobě Didaktiku Gama a Didaktiku M), měli lidé spoustu softwaru i her.

Na Západě byl dvojí tlak. Ten první vedl ke snižování výrobních nákladů, v čemž byl špička Jack Tramiel, který zoptimalizoval výrobu Commodorů až na kost. Tím druhým tlakem byla snaha rozvíjet technické možnosti při zachování akceptovatelných nákladů pro spotřebitele. Náklady jsou totiž podstatné: Špičkový hardware je technologicky asi zhruba deset až patnáct let před spotřebním, jednak proto, že tam je fáze optimalizace a zjišťování, co je podstatné a co je nepodstatné. Potom přichází fáze řekl bych „herní optimalizace“, kdy se z existujících funkcí vybere podmnožina toho, co je opravdu důležité pro hry. A teprve tehdy vzniká herní hardware – a to, že Nvidia v posledních letech šla ve vývoji tak nějak naproti tomuto procesu, je historicky buď výjimka, anebo změna.

V případě herních počítačů byly dvě základní technologické věci, které je táhly vpřed. Jednak šlo o tvorbu specializovaných akceleračních čipů, které vyrovnávaly jejich schopnosti s herními konzolemi – a potom šlo o nové technologie, které měly stávající generaci hardwaru překonat a dát počítačům revoluční herní možnosti.

Zatímco osmibitová Atari a Commodory víceméně následovaly automatové technologie, svět počítačů zažil dvě revoluce: První byla Lorraine, prototyp budoucí Amigy, a druhou byl příchod 3D akcelerace, která úplně a nenávratně změnila celý herní svět a poslala staré herní žánry a vizuální styly do oblasti retro gamingu.

Po celou dobu existence domácího hraní to byl tanec mezi výrobními náklady a citlivostí zákazníka na ceny, která rozhoduje o tom, zda si domácí počítač koupí, zda upgraduje a zda akceptuje cenu za vyšší výkon. Na konci osmdesátých let se ukázalo, že zatímco u konzolí stále platí pravidlo, že se zákazník dívá na konzoli jako na celek, který se liší pouze generaci od generace, u počítačů vznikal celý výkonový peleton tvořený komponentami s různou cenou a výkonností.

Hodně důležité to bylo u rodin, které měly více členů a bylo nějak potřeba srovnat potřeby rodičů, těch technicky zdatnějších dětí a dětí, které taky chtěly hrát, ale už na ně nezbývalo. To vedlo ke vzniku postupnosti zvané lidově „metoda padajícího hovna“, kdy ti starší předávali svoje původní počítače těm mladším, které něco takového pochopitelně štvalo. To víte, nejstarší měl Pentium, ten mladší třiosmšestku a na vás zbylo Atari 800XE, to je ke vzteku, ne že ne. Ti mladší poznají to, co je opravdu nejlepší!