Jsou horší sociální sítě, influenceři nebo regulující politici?

Velmi dobře a velmi živě si pamatuji na éru, kdy byly počítačové hry obviňovány ze všeho zlého – a jako jediné řešení zla a hlouposti, které do světa přinášejí, byla deklarovaná nutnost buď je úplně zakázat, nebo je zásadně omezit. Tento postoj se u generace mých učitelů nezměnil, prostě muselo dojít ke generační obměně – a zatímco kritici odešli do důchodu, moje generace už hry za zlo nepovažuje, naopak dnes jsme na herní průmysl v České republice hrdí. K éře, kdy se v nich vidělo pouze čisté zlo, se už dnes prakticky nikdo nehlásí.

Nebyli by to ale politici, kdyby si nenašli nový cíl, kterým jsou nově sociální sítě. Podobně jako u her jde o velice širokou kategorii služeb, kterou spojuje jen rámcově ten princip, že v nich používáte nějaký alias a díky tomu mohou sociální sítě cílit svoje služby individuálně. Většinou jde o individuaci reklamy, v jiných případech jde o odhad obsahu, který by vás mohl zajímat – ale spojuje je právě individuální profilování.

Právě profilování stojí za vším skutečným i domnělým zlem sociálních sítí, hlavně za hledáním obsahu, který vás na službě udrží co nejdéle (maximalizuje engagement). Sociální sítě jsou jedny ze služeb, které si uvědomují, že u lidí je nejcennější jejich čas – a ten získáte tím, že dokážete udržet jejich pozornost. To, co sociální sítě dělají, je optimalizace obsahu pro udržení pozornosti uživatelů – a z toho plynou negativní efekty, o kterých se mluví.

Předně – máme tu snahu o upoutání pozornosti, tedy systém se snaží nabízet obsah, který je atraktivnější než alternativy. Tím sítě soutěží s prací, se studiem, s činnostmi, které vyžadují dlouhodobé soustředění. Za druhé, intenzivní evoluce obsahu směřuje k hledání toho nejpopulárnějšího obsahu, který nutně nemusí být ani chytrý, ani přínosný. Evoluce také vede k testování obsahu, který upoutává pozornost efektivněji, což vede k záplavě krátkých formátů, což vede k poruchám soustředění.

Nic z toho není cílem samo o sobě, sociální sítě pouze testují obrovské množství obsahu na obrovské populaci konzumentů. Algoritmy nám „nedávají“ obsah podle nějakého úmyslu, pouze testují to, co na populaci funguje – a ukazují nám tak trochu nepříjemnou pravdu sama o sobě: Málokoho zajímají složité filozofické traktace, spíš zaujme aktuální obsah nebo krátké formáty s bulvárním obsahem.