Krach? Selhání? Za to všechno můžou špatné recenze! | Kapitola 2

Do odhalování záhad kolem Rabbita se pustil Coffeezilla – a poté, co ho lidi kolem Rabbita požádali, aby byl tak laskavý a nestrkal jim nos do jejich věcí, zahrabal do toho ještě hlouběji. A co tam našel? Ano, před AI se tento startup zabýval kryptoměnami, na které získal investice, ale místo do nich šel raději do perspektivnějšího AI. Jejich řešení je rigidní a neohrabané a v zásadě pro alespoň omezenou funkci vyžaduje, aby se neměnily cílové weby, protože i změna layoutu anebo popup navíc dokáže funkčnost Rabbita rozhodit.

Mimochodem, když vám zase nějaký mudroň jabloň bude vykládat něco o tom, že „AI je jenom kód“, tak mu přímo na případu Rabbita R1 můžete ukázat, v čem je rozdíl: Jazykový model se ve svých odpovědích možná vždycky netrefí a někdy se v něčem utne, ale klasický kód je neflexibilní a jakmile se cokoliv změní, tak se podělá beze zbytku, a to naprosto vždycky – a bude to podělané až do té doby, než to zase někdo opraví. Takže ne, není to ani náhodou stejné!

Ale vraťme se k otázce, kterou přinesli kritici influencerů: Opravdu může moc nás, hrozivých recenzentů, otřást křehkými sny technologického korporátu? 

Pokud vám někdo říká, že ano, tak velmi patrně patří ke stavu obchodnickému anebo k jejich kamarádům, kteří žijí v tom, že každá špatná recenze je útok na jejich životabytí a na jejich životní styl konkrétně. Klasickému obchodníkovi je celkem u zadnice, co prodává a jakou to má kvalitu, dokud se to točí a má z toho slušnou marži. Ideální pak je, když se prodávané sype těsně po záruce a produktový cyklus je tím zaručen – a jestli se vůbec něco mění, zlepšuje anebo zhoršuje, je jim celkem jedno.

Samozřejmě, i mezi obchodníky najdete technologické fanoušky, ale spousta těch, které jsem poznal, by místo elektroniky klidně prodávali nábytek, uhlí anebo ryby, pokud by to bylo výhodnější. Firemní barvy nehájí proto, že by sami věřili produktům, ale proto, že podobně jako hokejoví fanoušci ctí barvy a vlajku. Dobře, to se dá pochopit.

Někdy prodejcům díky jejich pocitu sebedůležitosti kompletně přeskočí. Před dávnými lety jsem pořizoval jednu z prvních LCD televizi od Sony, která ve své době stála pěkný flastr. Žádal jsem však, aby měla VGA vstup, protože věřte nevěřte, před dávnými lety se počítače k zobrazovačům připojovaly přes analogové VGA. Model, o který jsem se zajímal, ale žádný viditelný VGA vstup neměl. A tak jsem se šel zeptat značkového zástupce firmy v jejich značkové prodejně, zda tedy někde nějaký VGA vstup naleznu.

Chlapík vyšňořený jako z realitního magazínu na mě zíral s pohrdáním. „Na co potřebujete VGA?“ zeptal se mě. „Dnes má každý slušný počítač DVI! Co to máte za vykopávku?“

„Nové Sony Vaio,“ odpověděl jsem, čímž jsem ho asi lehce překvapil.

„Fakt?“ zaváhal.

„Ano,“ přikývl jsem. „Ale má jenom VGA výstup. DVI je jenom na dokovací stanici.“

„Tak si kupte dokinu,“ poradil mi neotřele.

„To je ale patnáct tisíc navíc,“ řekl jsem – a on se pohrdavě ušklíbl.

„To nemáte ani patnáct tisíc, že si nemůžete koupit dokinu?“ odpověděl pohrdavě.

Polkl jsem tuto invektivu, protože podle mého pozorování šlo o člověka, kterému říkával můj známý mistr jednoho saka. 

Pointa v tom ale nebyla. Pointa byla v tom, že ona televize totiž VGA vstup měla, ale pod krytem, umně zakrytý před zrakem prostoduchých podavačů, kteří se zjevně nezajímali o otázku, co je asi pod touhle krytkou. Jinými slovy: Ten jedinec byl hloupý jako štoudev, neznal svoje vlastní zboží – ale na jeho aroganci byste si mohli založit business plán.