Nepříjemná omezení světa počítačového | Kapitola 2

Pokud dnes existuje nějaký opravdu rozumný důvod přecházet na Windows Vista, pak kvůli jejich 64bitové verzi, které - podle verze - umožňují adresování až 128 GB RAM. Je to takový hezký 32-násobek předchozího limitu. Je dostatečný? Vydrží dlouho? Osobně se domnívám, že v žádném případě. Kolik času dělilo počítače s 1 MB RAM a se 32 MB RAM? Osm let? Dnes už si už i náročnější domácí uživatelé mohou postavit systém, který osadí třetinou maxima paměti, které podporují Visty. Pokud budou paměti levné a lidé budou doopravdy chtít nesmírně nabušené stroje (a ne třeba netbooky za pár kaček), můžou nabourat hlavou do 128 GB limitu velice brzy. S Home Basic Vistami a 8 GB osazené paměti jste na limitu už teď.

i Zdroj: PCTuning.cz

i Zdroj: PCTuning.cz

i Zdroj: PCTuning.cz

Důvody, proč opět vidíme celkem drobné navýšení kapacity, podle mě nemají nic společného s cenami hardware. Pokud budeme používat 64bitové adresování, máme teoretický adresovací prostor 2^64 = 16 EB, neboli 1,84*10^19 byte. To je opravdu hodně. Je to mnohem více, než 2 TB, které dovolují serverové verze Windows a mnohem, mnohem, mnohem více, než ty nejnabušenější Visty, o těch Home Basic ani nemluvě. Přesto se zdá, že výrobci, zřejmě pro velký úspěch martyria se 20ti, 22ti a 24ti bity se rozhodli proces o dvacet let později zopakovat. AMD Athlon X2 má limit 40bitů (adresovatelný prostor 1 TB) a Barcelona X4 48 bitů (adresovatelný prostor maximálně 256 TB). Děkujeme! Doufali jsme, že těch 16 nožiček navíc se na procesor ještě nějak vejde a ideálně dosáhneme stavu, že nám socket vydrží nějaký ten pátek. To, že desky hned nebudou podporovat plných 16 EB, je celkem pochopitelné. Proč ale nepočítat s tím, že je jednou podporovat budou? Je rozhodně rozumnější považovat 64bitový procesor za 64bitový, místa na extra nožky rezervovat a mít jediný paměťový model, který se nějakou chvíli nebude měnit.

Když už se tedy vydáváme směrem k 64bitovému světu, proč to zase děláme tak, že se dostupná kapacita přidává po miniaturních čůrcích? Proč se nestanoví limit na "maximum" a pouze se nepřihlíží k objemu paměti skutečně osazené, proč máme celou zahradu různorodých limitů? Proč se prostě rovnou nezačne používat 64bitové adresování? Samozřejmě, věc není tak prostá - 32bitové PCI karty, které používají DMA, jsou stále omezeny pouze 4 GB paměti, se kterou mohou pracovat, do které mohou samostatně přistupovat, ale tohle není nic nového pod sluncem. Lepší Amigy měly rovněž problém s tím, že audio a video obvody operovaly pouze v "chip RAM" o velikosti 2 MB a paměť nad tuto kapacitu byla dostupná jenom pro procesor ("fast RAM"). S tímto limitem se systém nějak může vypořádat a časem, s tím, jak se budou více využívat 64bitové komponenty, bude menší a menší. Proč ale kreativně přicházíme s celou rodinou omezení o 8, 16 a 128 GB, mnohem menších než 16 EB, jenom proto, aby se za tři roky řešilo, co zase s tím? Možná vám to dnes připadá hodně, ale věřte mi, že to je úplně to samé, jako v osmdesátých letech s hodnotami 1, 4 a 16 MB. Do 128 GB si nalijete kompletní BluRay film a můžete s ním pracovat, ale historie tímto formátem nekončí a přijdou další. Přijdou rychleji a nebo pomaleji, ale objemy dat, se kterými se pracuje, stále rostou. Představa, že do dosažení 16 EB se nebude měnit paměťový model, je nepochybně více uklidňující, než vidina další překážkové dráhy, která se před vámi vynořuje.

Omezeni kam se podíváš

Novou hranicí, která se přede mnou objevila poněkud nečekaně, je limit 2,2 TB na diskový volume. Jde o omezení dané MBR (Master Boot Record), které obchází až Windows Vista SP1. Harddisky trpí různými limity, možná i hůře a častěji než počítače samotné - už si ani nejsem schopen vybavit všechny ty limity, 10 MB, 16 MB, 32 MB, 134 MB, 528 MB, 2 GB, 3.26 GB, 4 GB, 8 GB, 32 GB, 137 GB - proboha, to vypadá spíše jako jízdní řád MHD, než jako rozumně a s předstihem navržená omezení! A nyní je tu další mez, opět po pouhých pár rocích...

A to jsou jenom limity na celkovou kapacitu disku, problémy se ale objevují na všech možných úrovních - něco nepodporoval BIOS, něco filesystém, byly tu limity na velikost souborů, limity na počet souborů, limity na hloubku vnořených adresářů, limity na délku jmen souborů, limit na počet namountovaných disků, nyní tu máme omezení přes MBR. I NASy mají limity - i ty, které používají souborový systém ext3, o sobě často na obalech tvrdí, že si budou povídat jenom s disky o kapacitě maximálně 1 TB, i když ext3 podporuje volumes až o 16 TB. Je to zoufalé. Dnes si můžete bez problémů koupit řešení, do kterého nastrkáte čtyři disky po 1,5 TB, tedy celkem 6 TB - a zase se odněkud vynoří další problém. Diskusní fóra se zabývají způsoby, jak obejít DALŠÍ limit. Prostě není možné do systému starého "celé" čtyři roky nastrkat nové věcičky a bez problémů to používat - musíte si buď obstarat nový systém, který je podporuje a nebo hledat nějaké krkolomné řešení.

Je TOHLE ten pravý důvod, proč nám Microsoft zvětšuje dostupné limity po malých kapkách? Dnes, kdy není k vidění moc DX10 her, je vlastně používání 3 GB a větších disků asi nejrozumnějším důvodem, proč si pořídit Visty a do nich naládovat SP1. Vůbec - různé limity různých verzí Windows Vista působí velmi podezřelým dojmem. 64bitové Ultimate Visty dovolují adresovat jenom 128 GB RAM, Home Visty Basic dokonce pouze 8 GB a pokud chcete navýšit na 16 GB, potřebujete si přikoupit Premium. Chcete víc? Pořiďte si Servet 2008 Enterprise, tam je limit 2 TB. Cena je, pravda, krapet trochu jinde, ale tak nějak to pasuje s dalšími nápady Microsoftu - totiž "software jako služba" a "pay-as-you-go computing". Dává to smysl - pokud potřeba používat počítače u někoho roste, roste i objem peněz, které je do toho ochoten dát a tedy i objem peněz, o které ho je možné skásnout. Je to jako u automobilů - všichni se chtějí nějak vozit, ale liší se objemem peněz, který jsou za auto ochotní zaplatit. Na rozdíl od automobilové branže, kde na výrobu nejdražších modelů musíte používat veledrahé kůže, keramické brzdové destičky, ručně šité saténové potahy na karosérii a podobné extrabuřty, zde stačí vyrobit společný základ a rozumně nastavit omezovače. Auto Home Basic pro rodinné použití pojede maximálně šedesát, Auto Home Premium osmdesát a Auto Exclusive klidně i sto dvacet. Teoreticky by se dalo udělat i auto bez omezovače, ale to by znemožnilo nabízet Auto Ultra se sto šedesáti a Auto Turbo Unlimited s fantastickým limitem dvě stě dvacet. Logicky vzato, byli by sami proti sobě, aby udělali jeden jediný systém s přirozeným limitem 64ti bitového adresování 16 EB, ten by se dal používat opravdu velice dlouho a škudliví hanbáři by místo ultradrahých Datacenter Oken mohli propadat pokušení instalovat na nejvýkonnější počítače nějakou normální OEM verzi za nějaké normální peníze.

Další v řadě je Firewire

Stejnou cestou jako Microsoft se ale vydalo hodně společností a konzorcií a jejich "uměřené dávkování limitů" je jednoduše frustrující. Skvělým příkladem je mnou oblíbené, ale doslova zoufale marketované FireWire. Konzorcium navrhlo celou sekvenci standardů, nabízejících rychlosti 100, 200, 400, 800, 1600, 3200 a 6400 Mbit. Jediné Firewire, které se přitom běžně rozšířilo, je to o rychlosti 400 Mbit, které najdeme ve videokamerách, noteboocích a lepších motherboardech. Přestože specifikace pro 800 Mbit Firewire je s námi asi od roku 2002, dlouho se neobjevovalo žádné zařízení, protože tato specifikace změnila podobu kabelů a - pokud vím - vůbec neexistuje nějaký mini-800 kabel, i do notebooků Apple strkáte velkou kostku o straně 1x1 cm.

Teď, víceméně jenom díky Apple, se FW 800 jakž takž etablovalo a najdete ho na externích discích, kde ho ovšem výkonově válcuje eSATA. Bylo by velmi rozumné, kdyby se - ideálně na stejné kabeláži - alespoň přeskočila verze 1600 a šlo se na 3200, abychom měli výkonově srovnatelné řešení, ale kde nic, tu nic. Na noteboocích i nových deskách se zabydluje eSATA a začínám mít dojem, že s Firewire je utrum. Přitom to je velice dobré a zajímavé řešení, na eSATA připojíte jeden disk, na Firewire jich zřetězíte 63, přes FW můžete provozovat síť, dokonce existuje specifikace, která navrhuje coby kabel normální gigabitový Ethernet kabel s délkou až 100 metrů, který můžete připojit jak do normální síťovky, tak do Firewire zásuvky a věc bude fungovat podle toho, kam ji vrznete. Zajímavý koncept, tak proč ho dávkují po tak malých drobcích? Proč místo pouhého zdvojnásobení rychlosti a zavedení naprosto exotického konektoru nepřišli buď rovnou s řešením "3200 Mbit" a nebo s oním alternativním "800 Mbit přes Ethernetový kabel"? Mě by se NAS, který bude buď fungovat přes síť jako normální NAS a nebo po při přímém připojení k počítači přes ten samý kabel choval jako Firewire 800 rozhodně líbil. Ani USB konzorcium nenavrhlo kroky mezi USB 1.1, USB 2.0 a USB 3.0 pouze po dvojnásobcích!

Upřímně věřím na lidskou omylnost a naprostý nedostatek výhledu do budoucnosti, která vede ke vzniku nesmyslných produktů, které trhem prosviští a zapadnou - ať už to byla sběrnice EISA a nebo nověji dedikovaný fyzikální akcelerátor. Takové produkty vznikají omylem, je to prostě chyba. Chybami se člověk učí a ideálně je nebudeme opakovat. Svým způsobem jsou nutností, experimentem, obvykle zapadnou bez zájmu, nikoho moc nepoškodí a po čase se z nich stanou vítané kousky do sběratelských kabinetů výpočetních kuriozit. Proto mám pro ně notnou dávku pochopení. Pokud se ale omezující hranice pouze  posunují o malé krůčky rok za rokem, pokaždé o pár chlupů dále, nemůžu se zbavit silného dojmu, že to není hloupost, ale promyšlený technologický striptýz, který má přimět národy, aby solily další peníze za další a další malá vylepšení. Nepříjemným důsledkem ale přitom ani tak není ztráta peněz - co se dá dělat - ale fakt, že mírné posouvání hranic způsobuje další a další problémy s připojováním zařízení, migrací dat a programů. Že vyvolávají spoustu zoufalých dotazů "co teď s tím" a hodně servisních zásahů, že nutí vyměňovat zcela dobré a zcela funkční systémy za kusy funkčně identické, jenom o kapku méně omezované. A to už není vtipné...