Ticho před bouří: Blíží se další disruptivní technologická změna? | Kapitola 2

To zajímavé, to, o čem chci mluvit dnes, je fakt, že šedesátá léta, i když vypadala jako vylepšování a leštění už známého, ve skutečnosti přinášela spoustu revolučních nápadů – a nebylo vůbec jisté, kterým směrem se vydat. V té době se zkoušela spousta různorodých nápadů, ale zároveň se etablovala řada konceptů a představ, které se do jisté míry protiskly do myslí tehdejších vývojářů a zabránily jim jít dál ve chvíli, kdy se paradigma skutečně změnilo.

V šedesátých letech tak došlo například k pokusu propojit digitální a analogové počítače do konceptu, který se nazýval hybridní počítač. Dnes pod pojmem počítač chápeme pouze digitální počítač, který pracuje ve dvojkové soustavě, má digitální paměť a digitální procesor a většina lidí si ani nedovede představit, že by to mohlo být někdy jinak. 

V padesátých letech se ale stále masivně experimentovalo s analogovými počítači, což byli potomci elektromechanických systémů první poloviny století. Mezi nimi najdeme pozapomenuté, ale zásadní počítače jako Dreyerův systém řízení palby pro britské válečné lodě (Dreyer Fire Control Table, 1916), bombardovací zaměřovač Norden XV (1931) nebo centrální střelecký systém pro bombardér B-29 CSFC (Central Station Fire Control System) z roku 1942. To byly ve své době extrémně pokročilé a vysoce utajované systémy, které řešily sice jenom jeden problém, ale řešily ho velice rychle. 

Analogové počítače byly založeny na elementech, které prováděly složité operace jako integrace sice poměrně nepřesně, ale velice rychle. V technických výpočtech buď strávíte hodně času implementací aproximativních numerických metod, anebo prostě propojíte výpočetní prvky a jedete s nižší přesností, ale velmi rychle. Pro většinu aplikací „méně přesně, ale rychle“ stačí – a zatímco u číslicových systémů se šlo po zvyšování rychlosti a kapacity, u analogových se zvyšovala přesnost (fidelity). 

Technologická evoluce tehdy jela paralelně a největší slabinou analogových počítačů nebylo ani to, že v jednom okamžiku dokázaly řešit jediný problém, ale to, že před změnou úlohy jste je museli „předrátovat“, což trvalo dlouho a mohly v tom vznikat chyby. A s tím přichází hybridní počítače, které stále používají analogové jednotky, ale dokážou je propojovat softwarově. Také provádí digitálně analogové a analogově digitální konverze, takže pro ně můžete připravit normální vstupní dataset a dostanete klasický výstup podobně jako u digitálních počítačů.

Hybridní stroje měly kombinovat to nejlepší z digitálních i analogových technologií – a odstraňovat jejich největší slabiny. Prvním úspěšným počítačem tohoto druhu byl Hycomp 250 od Packard Bell (1961) – a s hybridními systémy se experimentovalo i nadále, i u nás vycházely učebnice popisují hybridní počítače a hybridní počítačové systémy. Jejich význam nepadl proto, že by to byl špatný nápad, ale proto, že se v 80. letech začaly objevovat DSP (digitální signálové procesory). Ty zastupovaly analogovou část, a protože šlo o plně digitální komponenty, odpadaly všechny problémy s vysoce přesnými analogovými komponentami, které hybridní počítače používaly. DSP byly prostě jednodušší a lépe integrovatelné.