Úvaha nad pařanskou krizí aneb proč je zbytečné upgradovat
Seznam kapitol
Hmm, něco bych si zahrál. Ale co? Tohle znám, tohle mě nebaví, do tohodle se mi nechce. Tak něco koupím. Hmm, to je blbost, co dál? Tak nějaké retro. Cože, tohle mě kdysi bavilo? Mein Gott...
Poslední dobou (asi tak pět let) mám z hraní her pocit jakési prázdnoty. Velmi málo her mě chytne a baví a většinou to dopadne tak, že koupím nějakou pytlovinu, půl hodiny ji hraju a pak se obrátí v digitální prach zapomnění. Knihovny (GOG, Steam, Epic) jsou narvané vším možným, ale prostě není co pařit. Je to asi ten pocit, který zřejmě mají ženy, když říkají že nemají co na sebe, ale šatník jim zabírá 200 m² z vašeho 100m² bytu. Je to nepochopitelné. U mě je to stejné s hrami. Často přemýšlím nad tím, proč to tak vnímám a proč mě už skoro nic nebaví.
Kdysi dávno, v dobách kdy se nosily mokasíny, Donald radil Kevinovi kudy na recepci, letěl sestřih na Jágra a nám starým kmetům bylo o nějaké to desetiletí méně, bylo hraní her spíše okrajová zábava. Tehdejší rozumní dospělí zastávali názor, že paření (nejen) Doomu udělá z harantů krvelačné maniaky (ale akční filmy a horory, kde se mrtvoly počítaly na tucty, nikoho nevzrušovaly) a všichni budou mít brýle jak skla od batyskafu. Většinou se však ukázalo, že kdo dřepí doma na prdeli a zuřivě paří, nemá moc čas na nějaké další darebnosti. A tak jedni zjišťovali, kterak chutná pivo a cigára a na diskotéce v kulturáku oslňovali roštěnky novými dírami na riflích, druzí objevovali, jak správně nastavit autoexec.bat a config.sys či jak uvolnit konvenční paměť, aby se ta vytoužená pařba rozběhla (a někdo praktikoval oboje, nejdřív zapařit a večer, hmm, taky šel zapařit).
Že nevíte, o čem to blábolím? Inu, byly to průkopnické časy a spustit hru, to nebylo jen třikrát kliknout jako dnes (koupit, instalovat, spustit). V době bez internetu se navíc hry z 99 % v Kocourkově šířily z ruky do ruky na disketách a později na vypálených CD. Her v té době vznikalo už dost, ale dostat se k nim, to nebylo lehké, a tak se pařilo, co komu přišlo pod pracky.
Byla to zlatá léta objevování, novoty, neutuchající hravosti, vyvíjely se žánry a styly, pokládaly se základní kameny herní historie (poctivé základy tu sice byly už od osmdesátek, ale teprve devadesátky tuhle káru rozjely fullgas), není divu, že jsme v tom leželi od rána do večera a byli považováni za exoty. S kamarády jsme strávili rance hodin tím, že jsme si dávali přes hubu v Mortal Kombat, lámali si hlavy nad misemi v Commandos a nebo se fragovali navzájem v prvním Quakovi. Hry a naše stroje se vyvíjely, nadšení a zábava narůstaly. Jednu dobu jsme měli se sousedem z vedlejšího vchodu lidské králíkárny sesíťované kompy a tyto časy se projevovaly nelidskými maratony v Diablo 2 do ranních hodin a nebo probíhaly řežby deset na deset v prvním Call of Duty na mapě Omaha (tehdy frčel na multiplayer Gamepark). Ovšem čas dál plynul, svět a my se měnili a řekl bych, že tak kolem roku 2015 bylo dosaženo kritické hodnoty – herně jsme viděli už téměř vše, grafika přestala oslňovat hvězdnými skoky a hardware taktéž zpomalil. A do hlavy se spolu s věkem (a moudrostí) pomalu začala plížit ona nestvůra kradoucí potěchu z manického paření.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
