Úvaha nad pařanskou krizí aneb proč je zbytečné upgradovat | Kapitola 2

Nevím, jestli takováto pařanská krize potká každého hráče, nebo jen část, ale je fakt, že mnohokrát už jsem něco podobného registroval různě po internetu. Jedinci ztratili chuť hrát, ani věkem osvědčené pecky je už neuspokojují, současné tituly jim přišly nuzné, a tak uvažovali, zda si nemají jít koupit a nechat zabalit lano. Otázka je, jestli je to věc týkající se věku pařana a vývoje jeho osobnosti, nebo samotné herní branže. Co se týče hráčské psýchy – je vcelku možné, že pokud se maniak dokáže odpoutat od monitoru a žít skutečný život, patrně zjistí, že i realita nabízí mnoho cest, jak plnit hlavní quest a zvyšovat své statistiky. To, jak sám život celkově ovlivní vnímání a dřepění u PC asi ponecháme stranou, to by bylo na další vydání úvahy v délce Ladova Mikeše.

Odpoutání ovšem bolí.

A z té druhé, ošklivé, sádlem namazané strany – dnešní AAA tituly jsou těžce generické penězovary, kde není prostor pro nějaké experimenty, hlavní je prodat a vydělat prachy. Všechno už bylo vymyšleno (víceméně), a tak se držme zavedené značky (ve stylu Call of Duty 18 – Hell in bathroom). Takový titul je po tisící už prostě vydojený na maximum, a tudíž je to pořád to samé, jen s jinými kulisami. Nikde však není psáno, že nic jiného než AAA neexistuje, ostatně AAA už dávno není zárukou kdovíjaké kvality. Ročně vznikají tisíce menších či nezávislých her všech žánrů, stylů a barev. Jsem si jistý, že cokoli vás napadne, tak je možné si to zapařit. Zkusmo jsem si chtěl najít simulátor křesťanství a našel jsem rovnou simulátor Ježíše (existuje i verze kde Ježíš = Superman). Takže asi to nelze ani svést na to, že se dnes dělají samé nehratelné pikačoviny. Patrně se tedy jedná o jakýsi stav mysli a těla, kdy už hraní her nepřináší takové uspokojení jako kdysi.

Ovšem zde nacházíme rozpor – přesto se najde tu a tam hra, která mě chytí (tak jednou, možná dvakrát do roka) a pařím, dokud mi neupadne ruka, neumdlévám vysílením nebo něco neshoří v PC (dnes běžný stav). Pokud bych byl úplně vnitřně mrtvý balvan, patrně bych postrádal potěšení úplně z každé hry. Například z nedávno vydaných her jsem byl nadšený z Hogwarts Legacy a přitom jde o výše zmiňovaný vykalkulovaný a pro široké publikum cílený hit. Jenže je to podané s grácií, se zajímavým příběhem, krásným prostředím, po herní stránce je to taktéž vyvážené a navíc mám Potterův svět rád. Čili jsem byl lapen a Bradavice mi zabraly 70 hodin. 

Undergroundový protiklad kvality by pak mohl reprezentovat 650 MB velký simulátor manažera dungeonu Legend of Keepers, kde je třeba cvičit obludy, ladit pasti a snažit se dát hrdinům nakládačku (a ne okurku). A přitom je to taková veselá 2D pixelová hříčka. 

Avšak u nových her – nebo celkově mně neznámých – se často potýkám s nechutí je vůbec zkoušet. Třeba všemi oslavovaný Cyberpunk 2077. Hrát ho po vydání, to nemělo cenu, co krok to bug, pád a výbuch PC. Nu a v současnosti, když už je to jakžtakž vyladěné, existují tisíce modů, mám dostatečně použitelný hardware, tak... eh, ne, nechce se mi. Podotýkám, že žánr sci-fi/cyberpunk, prostředí, hra samotná, je dle mého gusta. Ale ne, nemám chuť se do hry ponořit, i když bych vlastně chtěl. Že bych se bál, aby mě zase nějaká slátanina nepřipravila o desítky hodin, které bych jinak strávil... hmm... snahou něco hrát?