Úvaha nad pařanskou krizí aneb proč je zbytečné upgradovat | Kapitola 4

Tak či onak, v mém případě i návrat ke starým hrám mnohdy skončí rozčarováním a zjištěním, že to byla marná snaha. Ve vzpomínkách jde o mozek drtící špičkový top kvalitní nářez, jenže dnes působí jako špatný a notně vousatý vtip. Z poslední doby si vybavím Blood 2, který jsem se pokoušel rozběhat za uplynulý rok několikrát a teprve před pár týdny se povedlo. Blood 2 byl v době vydání (1998) hodnocen poměrně slušně a já byl samozřejmě plný mladického elánu, ale z dnešního pohledu je to neuvěřitelně zabugovaná nehratelná debilita, se kterou nemá absolutně smysl ztrácet čas.

Navíc mnohdy zabere 10× víc času zprovoznění oné starožitnosti než samotné hraní, není-li k rukám moderní remake či fandovský port – a tohle šťourání, bádání, laborování a zkoumání je, si tak říkám, asi i zábavnější než výsledek. Prastaré artefakty běžící v DosBoxu do toho nepočítám, tam je to víceméně bez obtíží. U těch spíš bývá problém s archaickým ovládáním. Dalo by se možná polemizovat o tom, že pouze ty skutečně „objektivně“ dobré hry obstojí nárokům i po desítkách let a budou nás bavit stejně jako kdysi. Kromě Wrestlemanie v minulé kapitole další příklad ze života – před pár dny jsem stáhl emulátor NESu (prastará 8bitová konzole, junioři), k tomu Super Mario Bros a hle – nemilosrdný zub času neohlodal Mariovi knír a už vůbec nic ze zábavnosti. Pupkatý instalatér dokáže pobavit stejně dobře jako před 40 lety (!!!). Jiným stoprocentně osvědčeným titulem je třeba první Blood, který se těší statusu legendy (na rozdíl od příšerně zprasené dvojky).

Mohl bych tu vypisovat hry, které zabaví vždy (a velmi brzo bych skončil), ale to není cílem tohoto mozkového myšlení, takže pokračujme v zoufání. Chvíli jsem uvažoval, jestli to není jednoduše přesycení se těmi několika žánry, které se mnou jdou celou dobu. Ale to se mi nezdá, protože když jsem nad tím přemýšlel víc, těch žánrů a stylů zas není tak málo. Dungeony (i krokovací), RPGčka, 3D akce, strategie (jak tahovky, tak realtime), nějaké ty závody, adventury, survivaly... to všechno v pochopitelně lze kombinovat navzájem a s dalšími obory. Ačkoli 3D řežby jistojistě vedou. Jiný příklad – jak mě dřív krokovací dungeony (Dungeon Master, Brány Ksedadlu... chci říct Skeldalu, Legend of Grimrock) náramně upoutaly, a tudíž byly pokořeny, tak novější dungeon Vaporum to pár týdnů zpět nedokázal, po půlhodině jsem to znuděný vzdal. A přitom ingredience jsou prakticky totožné s předchozími a tolik dungeonů, abych se jimi přežral, jsem zas nehrál.

Ať na to pohlížím z jakékoli strany, konkrétní důvod, proč se vytratilo potěšení z 90 % her, nemohu s určitostí pojmenovat. Samozřejmě, v životě jsou jiné priority než pařit aspoň těch 10 hodin denně (slabota) a nelze celý život jen hnípat před monitorem. Možná proto po těch promarněných letech podvědomí blokuje pařanovu touhu po další dávce herní drogy a nutí ho tak přemýšlet, možná i vstát a podívat se z okna na ten hnusný svět, který tam čeká. Možná jde v životě o víc než o hry a možná už jsme prostě zapšklí dědci, kteří všechno viděli, všechno znají a nic už nás tak nenadchne, neosloví a nepobaví jako kdysi ty malé fracínky nezatížené starostmi, zlým světem a drahými rohlíky, jimiž jsme byli. A to mě přivádí k další části této slabomyslné úvahy.