Úvaha nad pařanskou krizí aneb proč je zbytečné upgradovat | Kapitola 3
Seznam kapitol
Hmm, něco bych si zahrál. Ale co? Tohle znám, tohle mě nebaví, do tohodle se mi nechce. Tak něco koupím. Hmm, to je blbost, co dál? Tak nějaké retro. Cože, tohle mě kdysi bavilo? Mein Gott...
Řešením je se prostě donutit. Párkrát se mi už stalo, že jsem se zapřel, titul nainstaloval, vyzkoušel, a hle, nastala mnohatýdenní pářka. Tak se mi to povedlo u Horizon Zero Dawn či u System Shock Enhanced Edition. SS (to je zkratka hry, nechte to tam) byl a je vskutku naprostý orgas, jež mě zcela ovládl a vyplnil vánoční týden před třemi lety hutnou herní vřavou, kdy SS (znovu, nechte to tam) padl třikrát za sebou.
Podotýkám, že organizace SS (nechávám tu i tohle, byť mě to moc netěší – pozn. editora) je původně z roku 1925 a... ne, počkat, myslím to druhé SS (hru) – ta je z roku 1994 a Enhanced verze je vylepšená pro moderní HW. A i přes ten požehnaný věk jde pořád o špičkovou gamesu. Naopak Horizon Zero Dawn jsem hrál hodinku či dvě denně, akorát víc než dva měsíce a kochal se tou ohromující krásou.
Problém je, že málokdy se člověk bude do nutit do něčeho, co se mu nechce, byť je to u her vlastně snadné. Nainstalovat, vyzkoušet a poslat do pekel je otázka půl až hodiny, ne? Ne – některé tuhé pařby vyžadují tvrdé nasazení a očekávají, že to gamesník nevzdá už po první stovce hodin. Takovým příkladem budiž Kingdom Come Deliverance 1 a 2. Někdo na KCD nedá dopustit a lebedí si, jak je to realistický majstrštyk, kde musí 150 hodin trénovat chůzi, 500 hodin držení meče, přičemž zároveň je nutno hlavního pazdráta šatit, živit, léčit a socializovat. Ne, děkuji. Takovou sebetrýzeň za zábavnou nepovažuji. Je nutno ale přiznat, že někdy trvá déle, než hra ukáže všechny své kvality a sevře hráče ve svém vřelém objetí. To se mi stalo u Zaklínače 3, prvních několik hodin bylo takových mdlých, ale vyplatí se je překonat. A pak následoval měsíc vydatné herní žranice. Bohužel to bylo před DEVÍTI lety…
Nakonec jde možná i o to, že pokud už chci něco hrát, tak ať mě to zatraceně baví. Jenže jak zjistit, že mě to baví, když se mi to nechce ani zkoušet? Zdá se to jako začarovaný kruh, ze kterého vede cesta ke hrám, které známe a které víme, že nás dřív bavily. Jenže ouha, i hry, co nás dřív bavily, se mohou dnes ukázat jako nehodné naší pozornosti. To může být potíž hlavně u her se silným příběhem, kdy vykuleného taviče žene poprvé dopředu touha vědět, jak to všechno dopadne. Jenže když už je konec, drak byl zachráněn a princezna rozsekána, tak pokud ve hře není vypravování rozvětvené a s několika konci, opětovné dohrání nepřinese nic nového. Takže nač se obtěžovat.
Ale abych byl spravedlivý, na oblíbené filmy čumíme také pořád dokola, takže tenhle argument je invalidní. Naopak u her, kde se řeší primárně vraždění nepřátel, ty hrajeme znovu právě proto, abychom je povraždili efektivněji, rychleji a brutálněji. A je fuk, že příběh dává stejný smysl jako směrnice EU na vývoz kočičích zvratků. Zkrátka určité archetypy nabízí mnoho variant, jak se vyřádit (třeba budovatelské strategie, mlátičky, rozvětvené RPG atd.), tudíž je velká šance, že zaujmou i po osm set padesátém čtvrtém výběru „New Game“.
A tohle je přesně případ 30 let staré a neuvěřitelně hratelné tavby WWF Wresltemania, kterou můžeme hrát pořád a pořád dokola.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
