„Věci, co skoro fungují“ jsou ze všech nejzákeřnější | Kapitola 3
Každý jistě zná „věci, co skoro fungují“ – ty většinou pracují, tedy až do chvíle, kdy nastane naprostá katastrofa. Potom zůstanou jen oči pro pláč, ale vyhodit to? „Vždyť to skoro funguje!“
„V zásadě fungující věci“ jsou strašné. V devadesátých letech jsem měl bateriový počítač, který „v zásadě fungoval“, jenom se mu asi tak jednou za dva měsíce zhroutil program a přemazal všechno v paměti. Všechno, všechny uložené soubory – a tím ta věc byla tak neuvěřitelně na prd, že šla z domu. Opravdu nechcete stroj, na kterém si měsíc píšete poznámky – a on vám je náhodně picne! I když zálohujete každé dva dny, stále průměrně šestkrát do roka přijde den, kdy přijdete o šest, osm hodin práce – a nenaděláte s ním nic.
V roce 2001 se objevil problém s čipsety VIA, které při kopírování více než 100 MB dat mezi dvěma zařízeními na sběrnici IDE generovaly nedetekovatelné chyby v datech a ničily tak soubory na disku.
To byla velice, velice nepříjemná věc, kterou navíc akcelerovalo to, že četnost chyb souvisela se způsobem, jakým se disky používaly. Pokud jeden fungoval na UDMA a druhý na PIO, bylo to v pohodě, chyby se projevovaly pouze při přenosu dat mezi disky, pokud oba jely na UDMA. Věc navíc zhoršovala přítomnost zvukovky Soundblaster Live a dalších karet využívajících UDMA. I tak se chyby někdy objevily po desítkách přenesených megabytů, jindy ale až po kopírování 200 MB a více. Prostě radost!
Nefungující synchrozizace
Nutno podotknout, že problémy mohou nastat jak u hardwaru, tak i softwaru. Měl jsem program pro synchronizaci datových adresářů, který „skoro fungoval“ a rozhodl se spáchat vraždu mých dat tím, že nové kopie nahrazoval staršími, jenom asi tak jednou do roka. Toho jsem si nakonec všiml a tu věc jsem přestal používat, protože tiché nahrazování nových verzí textů těmi staršími a zírání na půlky nehotových textů je něco, co vážně nechcete zažít.
Podstatně horší bylo to, že mi něco (co, to jsem nikdy nezjistil) způsobovalo poškozování souborů v případě, že jsem články opakovaně editoval, otevíral, zavíral a synchronizoval je. Teprve s odstupem mnoha měsíců jsem zjistil, že přestože soubory vypadají na disku normálně, nedají se otevřít a mohlo to být cokoliv, protože jsem je synchronizoval mezi klasickým diskem, USB flashdiskem a SD kartami.
Příčinu problému se mi nikdy nepodařilo odhalit, naštěstí jsem po fiasku se synchronizačním softwarem držel kompletní knihovnu všech historických verzí – a když jsem v ní hledal nepoškozené verze souborů, s hrůzou jsem zjišťoval, že někdy musím sáhnout až tři čtvrtě roku do minulosti! Vadný soubor přepsal ten bezvadný a celé se to táhlo přes verze a verze až do chvíle, kdy jsem se ho pokusil zase otevřít, což mohlo trvat opravdu hodně času. Takže jsem si udělal hezký víkend s tím, že jsem kontroloval soubor za souborem a každý jeden jsem otevíral, protože jinak se nedalo zjistit, který je v pořádku a který je v pytli.
Žádné varování, žádné náznaky ničeho. A to byly věci, které jsem měl pod kontrolou.
V dobách, kdy Apple teprve zaváděl cloudové služby, se jim několikrát stalo, že jim synchronizační mechanismy úplně selhaly – a když jste například přidali nové zařízení, tak to služba pochopila tak, že má vymazat všechna data ze všech vašich zařízení – a rozjela se a jela a mazala kontakty, mazala kalendáře, mazala úplně všechno. Nikoliv jednou jsem dělal to, že jsem ve spěchu vypínal svoje zařízení dřív, než se připojí k synchronizační službě a spáchají datové harakiri vymazáním sama sebe. (Mimochodem, za toto fiasko údajně Steve Jobs vyhodil šéfa cloudových služeb přímo před nastoupenou jednotkou. Kruté, ale když zvážím hrůzu, které jsem byl vystaven, tak to považuji za spravedlivé.)
Jsme navyklí dívat se na naše zařízení, když už ne na jako úplně neprůstřelná, tak alespoň rozumně bezpečná. Víme, že spolehlivost SSD je srovnatelná s HDD a že jejich stav se dá poměřovat jednak podle jejich stáří, tak i podle toho, jak moc se na ně zapisovalo. Míra ojetosti je podle mě dobré empirické měřítko pro to, kdy byste měli vyloučit disk z prvoliniové služby, nicméně i když už generuje chyby čtení, stále se dá použít jako „kopie kopie“ v cold storage, protože i selhávající disk může pořád fungovat stovky až tisíce hodin a dá se tedy použít jako „záloha zálohy“. Je to kalkulované riziko, riziko, které odvozuji od používanosti disku a o kterém předpokládám, že se dá použít pro odhad zbytkové životnosti.
Pak se nemůžu divit tomu, že koukám jako blázen na to, jak mi detonují data doslova pod rukama – a to u disků, které vzhledem ke stáří by měly být ještě úplně v pohodě. A teprve potom mi došlo, že problém je někde jinde, že je tam, kde jsem ho vůbec nečekal – už jenom proto, že mi ta klonovací mašina naklonovala opakovaně disky bez problémů. Ona „vlastně skoro funguje“ a kdo ví, možná, že to, že čas od času potměšile ničí disky, je nějaká drobná chyba, nějaký maličký nedostatek, který se týká jenom toho jednoho kusu a který nějak prošel přes výstupní kontrolu.
Tyhle „věci, co skoro fungují“ jsou nejhorší. Jsou vážně ze všeho nejhorší!
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
