Vzpomínka na PDA Compaq iPAQ 3970 | Kapitola 5
Seznam kapitol
Byly doby, kdy každý nenosil po kapsách minipočítač v podobě smartphonu. Když jsem si pořizoval PDA Compaq iPAQ 3970, měl jsem přesnou představu o tom, co na něm budu dělat. Realita mě vyvedla z omylu. A nakonec nejlépe posloužil jinak, než jsem zamýšlel já i jeho autoři.
Myšlenka, že si na iPaqu budu zpracovávat SMS zprávy, ta byla velmi šikovná a progresivní – kdybych nebyl fanda mobilních telefonů Siemens, ale používal jako všichni ostatní Nokii. Tyto aplikace totiž musely umět pracovat s příslušným telefonem, jelikož neexistoval jednotný standard pro komunikaci. Sehnat univerzální aplikaci, která by zvládala i ten můj telefon, to dalo dost práce, ale nakonec jsem to zvládl. Takže v tomto směru jsem skutečně uspěl a iPad několik let sloužil skvěle.
Tím se dostáváme k dalšímu problému – nabídce aplikací. Na Pocket PC existovaly tisíce aplikací, ale při omezené dostupnosti internetu byl tak trošku problém, kde je sehnat – respektive kde je ukrást. Moje generace v této době ještě nedospěla k myšlence, že nákup softwaru je něco normálního. Naopak, shánět software pokoutně (=krást jej) se považovalo za standardní distribuční kanál a nikdo se nad tím nijak moc nezamýšlel. Samozřejmě, důvod tkvěl v cenách aplikací – stály zhruba to samé co dnes, ale tehdejší platy byly výrazně nižší. Softwarovému pirátství se tedy nelze divit.
Ovšem upirátit software pro Pocket PC? To nebylo nic jednoduchého, protože šlo o zcela marginální oblast zájmu pirátů. Pocket PC se proto stalo první platformou, kde jsem si software kupoval ve větším množství. Jinak se sháněl opravdu obtížně.
Používání této generace PDA mělo ještě jedno zajímavé specifikum. Už od prvních PDA Psionu či Palmu bylo běžné, že tyto stroje nabízely záložní malou baterii, která zálohovala vaše data pro případ, že se hlavní baterie (zprvu tužkové, později NiMH či Li-Ion) vybily. Compaq iPaq už ale patřil ke generaci, kde to bylo vymyšleno jinak. Spíše hůře.
Tyto stroje neměly žádnou záložní baterii, respektive ty dražší verze měly NiMH záložní dobíjející a hlavní Li-Ion. Pokud se vám obě baterie vybily (což se při nepoužívání přístroje stalo v řádu týdnů), tak jste přišli o všechna data. Tedy – abych to bylo zcela jasné – jen o některá.
Byla zde totiž velmi zvláštní organizace paměti. Jednak měly stroje paměť RAM, který byla zálohovaná onou baterkou a kde bylo možné nastavit, kolik z ní bude používáno pro běh aplikací a kolik jako „pevný disk“ pro instalaci aplikací.
Naštěstí měl můj Compaq iPaq 3970 kromě toho i celkem velkou flash ROM (na tyto stroje, šlo o cca 21 MB, levnější verze měly jen pár MB), do níž bylo také možné nahrát aplikace či data, no a ty zůstaly i při vybití baterie.
Poslední možnost u těchto dražších strojů pak byly paměťové karty, SD či CF, které jednak umožňovaly data snadno přenášet, ale bylo možné na ně i aplikace instalovat a spouštět je z nich. Takže pokud člověk nebyl hlupák, hlavní paměť vůbec pro instalaci nepoužíval.
Jenže bohužel, pokud mu ta baterie přeci jen došla, tak sice nepřišel o data, ale před prvním použitím musel přístroj spustit a projít úvodní procedurou – nejprve kalibrace displeje, následovalo poučení, jak používat s pomocí stylusu Copy a Paste (viz foto) no a samozřejmě nastavení aktuálního času a data.
Zvláště to Copy&Paste školení hrozně pilo krev, nešlo vypnout, museli jste splnit zadání – ošetření u zubaře Johnsona jsem si nastavil tolikrát, že musím mít celý umělý chrup.
Samotné ovládání aplikací stylusem bylo v některých ohledech možná i lepší než dnešní tlapkání prsty po mnohem větších displejích. Vzhledem k tomu, že displej byl mnohem menší, tak i ovládací prvky byly mnohem menší, tudíž stylus byl nezbytností, ovšem umožňoval mnohem přesnější kontrolu. V nouzi šlo použít i špičku nehtu. Fungovalo to velmi podobně jako u klasických stolních Windows, tlačítka, menu, posuvníky atd, to vše bylo zcela stejné, jedině simulace stisku pravého tlačítka myši pro vyvolání kontextového menu (dlouhý stisk stylusem) byla poněkud neintuitivní, proto měl systém implementováno ono úvodní poučení zmiňované výše.
Na rozdíl od dobových notebooků (které to sice uměly taky, ale zdaleka ne tak elegantně) fungovaly stroje Pocket PC v podstatě stejně jako moderní tablety. Byly pořád spuštěné a vypínacím tlačítkem se pouze uspávaly, nikoliv restartovaly. Pokud jste měli rozdělanou práci a stroj jste vypnuli, po opětovném spuštění jste pokračovali tam, kde jste skončili. Dnes to zní triviálně, ale tehdy to zdaleka nebylo samozřejmostí. Současné tablety, tedy konkrétně Apple iOS, připomínalo i nevypínání (některých, hlavně původních microsoftích) aplikací. Pokud jste ukončili Pocket Word, tak ve skutečnosti stále běžel na pozadí a byl připraven být okamžitě opět spuštěn, jakmile o něj uživatel projeví zájem. Bylo jej samozřejmě možné radikálně ukončit, ale pomocí správce běžících aplikací. Pro nenáročné uživatele tento systém znamenal velmi rychlou práci se základními aplikacemi. Pouze ty náročnější, například navigace, se skutečně ukončily, aby neplýtvaly prostředky.
Poslední, co mne na Pocket PC zklamalo, bylo programování. Verze 2002 se dala programovat pouze ve Visual C, které v tehdejší verzi bylo značně zastaralé. Zatímco v půli devadesátých let přišel Borland se svými Delphi a tedy vizuálním programováním, kde vytváření GUI bylo snadné, v podstatě hrou, Visual C stále fungovalo na původním překonaném principu resource souborů, což bylo otravné a pomalé. I na to ale existovalo řešení.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
