Vzpomínka na PDA Compaq iPAQ 3970 | Kapitola 2
Seznam kapitol
Byly doby, kdy každý nenosil po kapsách minipočítač v podobě smartphonu. Když jsem si pořizoval PDA Compaq iPAQ 3970, měl jsem přesnou představu o tom, co na něm budu dělat. Realita mě vyvedla z omylu. A nakonec nejlépe posloužil jinak, než jsem zamýšlel já i jeho autoři.
Microsoft na scéně
Pak přišla druhá polovina devadesátých let a Microsoft objevil, že něco takového jako PDA vůbec existuje. Po překonání prvotního údivu nad touto skutečností se rozhodli jednat. Vzhledem k tomu, že tehdy měla tato firma poněkud megalomanskou snahu opanovat vše, co bylo jen trošku možné, tak na mobilním trhu prostě nemohla chybět. Výsledkem snahy vývojářů byly Windows CE 1.0, představené v roce 1996. Jejich hardwarové požadavky byly velmi skromné, v podstatě kopírovaly konkurenci, ovšem jak to u Microsoftu obvykle bývá, tahle první verze byla spíše technologickým demonstrátorem, a to značně nedokonalým. Na schopnosti Newtona, Psiona či Palmu se dívala hodně z dálky, takže s ní fungovalo jen několik nových přístrojů.
Microsoft ale byl zvyklý na nutnost dlouhodobého budování pozice na trhu, takže se nevzdával a hned příští rok přišel s druhou verzí, už mnohem použitelnější. Ta podporovala hned 6 různých rodin mikroprocesorů i barevné displeje, takže zařízení s tímto systémem připomínaly maličké notebooky. Skutečně, vzhled systému na první pohled vypadal jako tehdejší Windows 95 včetně slavného Start menu pro spouštění aplikací a docku. Stále šlo ale primárně o systém pro zařízení s fyzickou klávesnicí a orientací displeje „naležato“, což bylo sice více počítačové, ale komplikovalo vytvoření skutečně malých zařízení ovladatelných pouze stylusem. Microsoft v jedné subverzi přidal tehdy populární rozeznávání psaného písma. Osobně jsem to vždy považoval za hroznou „znouzectnost“ a ťukání na softwarové klávesnici mi přišlo daleko rychlejší, ale tehdy šlo o v podstatě standardní metodu zadávání dat.
Ta podobnost s Win95 byla na jedné straně praktická, na druhé zrádná. Fakt, že se přenosný systém ovládal velmi podobně jako ten stolní, na jedné straně zjednodušoval učení, na druhé straně si ale Microsoft jen velmi pomalu uvědomoval, že ne vše, co funguje na velkém displeji, je praktické i při ovládání stylusem. Kromě toho, navzdory svému vzhledu pochopitelně nebyla tato okna nijak kompatibilní s klasickými Windows (vyžadovala aplikace vyvinuté specificky pro tuto platformu, nebylo možné jen vzít stolní aplikaci a tuto překompilovat) a i když standardně obsahovala aplikace jako Pocket Word a Pocket Excel, ale ještě si řekneme, že měly do svých stolních vzorů poměrně daleko.
Mezitím v Microsoftu učinili velký objev. Zjistili, že to, co léta používá konkurence, tedy lehce přenosné stroje s displejem s orientací na výšku a možností snadného držení v jedné ruce, bez fyzické klávesnice a ovládané pouze stylusem, má něco do sebe. Ono totiž zadávání dat na té miniaturní hardwarové klávesnici nebyl žádný med a uživatelé zjistili, že je lepší jej minimalizovat. Vím, že uživatelé skvělých Psionů se mnou asi nebudou souhlasit, protože jejich stroje Series 3 a 5 byly pověstné slušně použitelnou hardwarovou klávesnicí, ovšem je fakt, že ne každý ji potřeboval. V té chvíli se fyzická klávesnice stala zbytečným omezením, protože takové stroje byly větší a těžší, kromě toho se špatně ovládaly jednou rukou a bylo téměř nutností si je někde položit. Právě proto od verze 3 Microsoft nabídl hned několik specifických subverzí systému, jednak pro stroje s klávesnicí, ale i zásadně přepracovanou variantu pro skutečné stroje PDA bez klávesnice. Krom toho byl systém přejmenován na Pocket PC 2000 (pro variantu PDA) či Handheld PC 2000 (klávesnicové stroje). Těžko říct, proč Microsoft odvrhl zavedené jméno, možná dospěli k názoru, že je lepší uživatele nemást podobností se stolními okénky. Kromě toho varianta Pocket PC stolní okna připomínala už jen vzdáleně, ovšem byla daleko lépe přizpůsobená pro práci se stylusem.
Nové systémy již byly opravdu použitelné, podporovaly stroje s na svou dobu kvalitním barevným displejem, což bylo na hony vzdálené obvyklé konkurenci Palmu a Psionu, která stále ještě používala displeje černobílé (někdy i nepodsvětlené). Apple v této době již na poli přenosných přístrojů skončil. Samozřejmě, černobílé displeje měly zásadní výhodu v mnohem menší spotřebě baterií, jenže vypadaly hůře. Spotřebitelé byli ochotni akceptovat kratší dobu práce za cenu mnohem kvalitnějšího zobrazení. Strojů s Pocket PC se na trhu objevilo spousta a Palm s Psionem měli závažný problém, který se jim nikdy nepodařilo vyřešit. I když to bylo do jisté míry nespravedlivé; přestože obě zmíněné platformy stále měly co nabídnout a byly i v lecčem lepší, postupně skončily v zapomnění.
No a konečně se dostáváme k roku 2002, kdy Microsoft vydává své Pocket PC 2002, což jsou stále Windows CE 3.0, jen s menšími úpravami, přičemž byla omezená podpora různých rodin procesorů – Microsoft správně došel k názoru, že nejperspektivnější architektura je StrongARM.
Konečně se dostáváme k předvánočním chvílím roku 2002, kdy jsem (jako mnohokrát dříve i později) dospěl k názoru, že nejlepší vánoční dárek si koupím já sám, a po měsících váhání jsem si za na tu dobu fakt hodně peněz (cca 20 tisíc Kč) zakoupil Compaq iPaq 3970. Původně jsem sice cílil na lacinější variantu 3850, která postrádala Bluetooth, ale ta zrovna nebyla k sehnání, tak jsem si připlatil za technologii, kterou jsem s tímto strojem nakonec nikdy nepoužil. Abychom si tuto cenu nějak reálně přiblížili – tehdy nebylo možné za podobné peníze zakoupit jakýkoliv rozumně výkonný notebook ani stolní počítač, pouze typy už výběhové či zastaralé. Jednalo se přitom o ekvivalent zhruba dvojnásobku průměrné čisté mzdy.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
