Vzpomínka na PDA Compaq iPAQ 3970

Postupná cesta ke gadgetům do kapsy

Za svůj život s počítači a různými gadgety jsem vyzkoušel a používal mnohá zařízení. Občas jsem díky své zálibě v technologiích dospěl k slepým uličkám, někdy naopak jsem se poněkud nevědomky stal průkopníkem něčeho, co se ujalo mnohem později. Těch slepých uliček bylo určitě více. Má zkušenost s PDA jménem Compaq Ipaq 3970 v sobě spojovala oboje. Na jedné straně jsem si tento zajímavý stroj pořídil s jasnou vizí, jak jej budu používat, což se ukázalo být naprosto nepraktické až nemožné. Vůbec jsem totiž původně nechápal, k čemu je něco takového dobré. Nakonec jsem ale na něj nedal dopustit, protože se skvěle hodil pro účel, který mě do té doby vůbec nenapadl. Na to vše si zavzpomínáme.

Dnes nám přijde naprosto přirozené, že sebou neustále nosíme mobilní telefon, který ale ve skutečnosti je celkem výkonným počítačem a umožňuje nám kromě telefonování i mnoho dalšího – fotografování, čtení dokumentů, zapisování poznámek a podobně. Mobilní telefon v současné podobě je završením integrace několika různých přístrojů, které dříve existovaly samostatně. Některé byly praktické, jiné o něco méně, některé dříve používal téměř každý, jiné byly vyhrazeny nadšencům, technologickým bláznům a podobným pochybným individuím. 

Jedním z těch méně běžných zařízení byly digitální organizéry, které se souhrnně označovaly jako PDA, tedy „Personal digital assistant“. Toto označení použil poprvé Apple když představoval svůj Apple Newton v roce 1993, nicméně firma Psion vyráběla podobné jednodušší zařízení už v polovině osmdesátých let. PDA, to měly být malé kapesní počítače, snadno přenosné, s dlouhou výdrží na baterie, s vestavěnými základními aplikacemi pro psaní textu, poznámek, jednoduchou databází a dalšími prográmky, obvykle s otevřeným operačním systémem, který umožňoval instalaci dalších aplikací. V devadesátých letech byly PDA módní, cenově daleko dostupnější než notebooky a dostatečně vzácné, aby vzbuzovaly pozornost. 

Zde je třeba zdůraznit, že nebyly na trhu ani v nejmenším samy. Existovala i kategorie miniaturních notebooků (nazývaných Palmtop PC), jako bylo třeba známé Atari Portfolio nebo stroje od HP, především nejvyspělejší HP 200LX. Ty nabízely v některých ohledech více než PDA – byly podobně mrňavé, ale obsahovaly klávesnici na mnohem snadnější zadávání dat a obvykle byly i nějak kompatibilní s MS-DOSem, což znamenalo cestu k daleko snazší výměně dat, programování a používání upraveného softwaru. Je třeba říct, že ta kompatibilita byla diskutabilní, hlavně u Portfolia, kde vzhledem k omezené paměti a příliš malému displeji klasické stolní aplikace v drtivé většině nespustíte, a pokud spustíte, jsou nepoužitelné. Naproti tomu na 200LX lze spustit i Windows 3.0. Sice je to teda k ničemu, ale jde to. 

Na druhé straně měly PDA konkurenci v mnohem levnějších databankách, například těch od firmy Casio, které obvykle stály pár stovek či nějakou tu tisícovku, což si mohli dovolit i studenti, jako jsem byl tehdy já. Ty měly také integrovaných pár aplikací, ovšem jejich systém neumožňoval instalaci dalších. Byly ovšem malé a nenápadné, připomínaly kalkulačku, takže se do nich daly naťukat taháky a profesoři neměli nejmenší podezření. Pravdou ovšem bylo, že ťukání taháků do mého Casio SF-4000 bylo tak náročné, že bylo mnohem snazší je napsat na papír.

i Zdroj: PCTuning.cz

Ano, to byla v podstatě ta další konkurence. Obyčejný papírový zápisník. Bylo skvělé mít úžasnou elektronickou hračku a zapsat si do ní všechny adresy, jména, data, ovšem mnozí v průběhu této dost úmorné práce zjistili, že to zas tak praktické není. Ano, PDA nabízely obvykle nějaké propojení se stolními počítači, ale synchronizace byla často dost diskutabilní, byl problém s rozdílnými datovými formáty, prostě člověk byl mnohdy odkázán na neustálé řešení dalších a dalších výzev, kterých byl ušetřen, pokud se do tohoto dobrodružství nepustil. Papír byl možná archaickou variantou, ovšem těmito neduhy netrpěl. A nestál téměř nic. 

V konkurenci těchto platforem (jestli tedy lze považovat papír za platformu) to PDA vůbec neměly jednoduché. Byl totiž trošku problém přesvědčit případné kupující, aby si něco takového pořídili. Přeci jen, lidé tehdy ještě nebyli zvyklí tahat neustále s sebou relativně drahou, a ne úplně skladnou elektronickou hračku. Bavíme se o dobách před rozšířením mobilních telefonů a o přístrojích, které sice uměly velmi solidně prezentovat a vyhledávat data, ale zadávání dat nových na nich nebylo zrovna jednoduché, zvláště na těch strojích, které neobsahovaly fyzickou klávesnici. A samozřejmě, bavíme se o dobách neexistence mobilního internetu. Ano, pochopitelně se na těchto strojích navzdory omezené velikosti dal „konzumovat“ obsah podobně pohodlně jako na dnešních tabletech. Jen byl trošku problém s tím, kde ten obsah vzít.

I já, nadšenec pro kdejaký elektronický gadget, jsem po celá devadesátá léta odolával. Po rozporuplné zkušenosti se zmíněnou elektronickou databankou jsem prostě neměl pocit, že něco takového potřebuji. Kalkulačku jsem řešil s pomocí hodinek (tehdy velmi oblíbená blbinka), plánování papírovým kalendářem, stejně tak i telefonní čísla. Podobně to viděli i jiní.