Balada o žárovce / zářivce / ledce aneb hledání zeleného ráje

Pohřbena žárovka, do hrobu dána, zelené davy tleskaly. I přicházely dumat každičkého rána, náhradu za ni hledaly. Zželelo se vědcům smutných dítek, zářivku jim vydali – dítky nutily ji lidu a úsporu tak hledaly. Uplyne deset let – na žárovky hrobě vřes. Tu zbledne dítkám ret: Ó, jaký, jaký děs! „Vždyť je v tom rtuť!“ sípou dítka bledá, „tak hrozná věc nám spáti nedá! Nutno konat – jako vždy!“ A zářivka hned letí do díry! Pohřbena zářivka, do hrobu dána...

Ne, nemohl jsem si to odpustit. Prostě jsem musel. Pokud jde o progresivní ekomoudroprohlášení, zmocňuje se mě silný pocit, že sleduji buď nějakou satiru z pera Miguela de Cervantese – anebo někdo velmi zlý trolí politiky a vyloženě si z nich utahuje.

V roce 2010 jsme se vší slávou terminovali žárovku, protože byla děsně neekologická. Argumenty, že je levná a relativně snadno se likviduje, protože obsahuje vlastně jen sklo a kov, samozřejmě nikoho nezajímaly.

Je neekologická a neekonomická, protože většinu energie mění v teplo a ne ve světlo! A tak jsme marně argumentovali, že pro některé typy použití je naopak výhodné, že generuje i teplo – například u lavalamp anebo tam, kde by se stejně muselo přitápět. Leč nelze, kupředu zelená, kupředu zelená, zpátky ni krok!

i Zdroj: PCTuning.cz

Za bušení do plechových bubínků jsme tedy kráčeli za lepšími zítřky, což měla býti zářivka. Vnucovali ji nám jako řešení, přestože se vědělo, že je 1) mnohem dražší, 2) mnohem náročnější na výrobu, 3) obsahuje páry rtuti, 4) je v tom tuna elektroniky, která se nevyrábí a ani nerecykluje moc ekologicky. A to nemluvím o drobnostech, jako že ne každý zářivkové světlo snese anebo že funguje jinak než žárovka, například poměrně dlouho nabíhá a opravdu není dobré ji opakovaně zapínat a vypínat. Plus – stárne i tím, že ji máte na polici, protože její elektronika má omezenou životnost.