Časy se mění: Kam se poděly strategické hry?

Osobně patřím mezi milovníky strategií – dokonce jsem se na ně jako herní recenzent specializoval. Hrál jsem ty opravdu šílené hry jako třeba tahovky od Talonu, kde jste jednu bitvu hráli průměrně tři dny – a zkusil jsem patrně i nejšílenější dílo minulosti, totiž War in the Pacific (2004) od Matrix Games, kde se na operační úrovni simulovala celá válka v Pacifiku mezi lety 1941–1945. To byla opravdová zběsilost zahrnující výrobu, operační plánování, logistiku – a hrálo se to na naprosto obří mapě. Tohle bylo moc i na mě. 

I dnes najdeme občas úplné psychopatičnosti. Z poslední doby si vybavuji například experimentální mapu kontinentálních USA pro Traffic Fever 2, která dokáže svými nároky udávit i docela výkonné herní mašiny, a hlavně vám dojde, že jako jedna firma prakticky nemáte šanci propojit celou Ameriku, takže vám najednou dává smysl „železniční válka“ 19. století, kdy vznikaly různé lokální železnice, a nakonec se propojovaly do jedné obří monstrozity. Opět jde o hru, která vám sežere asi tak týden s tím, že počítejte se třemi až pěti restarty, než objevíte optimální strategii expanze. To prostě vyplývá nejenom z velikosti a struktury mapy jako takové, ale z toho, že různé regiony mají různé problémy – někam je skoro nemožné železnici umístit, jinde je příšerný terén a na středozápadě je zase všechno šíleně daleko.

Komplikované hry žádají nejenom hodně času (což ne každý má), ale také velké porce času (což má opravdu málokdo). To, že máte před sebou prodloužený víkend, nemáte žádný společenský život, takže se nemusíte nikam trmácet, a ani zahradu, o kterou musíte pečovat, je opravdu velkou výhodou. Pokud nemáte dost času, tak tyhle obří strategie nejsou pro vás, protože je relativně komplikované dostat se myšlenkově do problému – a když už v něm jste, tak je zase těžké ho opustit, což je problém, který zná asi každý, kdo kdy balancoval na hraně herní závislosti. 

Asi nejšílenější herní závislosti budují perzistentní herní světy typu MMORPG, kde si obvykle najdete nějakou partu a můžete se bavit v prostředí, které je o tolik zajímavější než realita. Nepochybně každý zná někoho, kdo pořádně ulítl na hrách tohoto typu a stálo ho to zaměstnání nebo vztah, protože MMORPG dokážou plně substituovat realitu. To z nich dělá super volbu pro případ, že fakt nemáte do čeho píchnout, například cestujete mezi hvězdami na vícegenerační kosmické lodi, ale není to nic moc v případě, že si tím nahrazujete skutečnost. 

Intenzita, s jakou můžete do podobných věcí zahučet, perfektně vysvětluje pojem „nedrogové závislosti“, nazývané též behaviorální závislosti, kdy sice nic neberete a nemáte fyzickou závislost, ale skončíte v té psychologické, kdy se vám nechce být v realitě, nestaráte se o ni, chcete být ve svém herním světě a trpíte úzkostí a depresí, pokud v něm nejste.