Časy se mění: Kam se poděly strategické hry? | Kapitola 3

Honza Pánek mi poslal tip na video, které diskutuje, že se hry mění - „Gamers Are Changing and I Have Proof“. Vychází ze studie Quantic Foundry, což je společnost, která dlouhodobě sleduje nálady a zájmy hráčů. Z jejich longitudinální studie „Gamers Have Become Less Interested in Strategic Thinking and Planning“ vychází, že mezi lety 2016 a 2024 došlo k úpadku zájmu o hraní strategických her ze zhruba poloviny zainteresovaných hráčů na současnou zhruba třetinu. Podstatná je přitom míra změny vztažená k různým věkovým stratům, kde starší hráči ztrácí zájem o pomalé strategie méně, zatímco mladší generace se o strategické hry moc nezajímá.

Mě to do značné míry nepřekvapuje. Za prvé – strategie nikdy nepatřily mezi mainstream, vždycky jste jako hráči strategií byli trochu divní a šlo jenom o to, jako moc jste byli divní. Ti méně divní hráli hry jako Duna 2 (1992) nebo Command&Conquer (1995), ti o poznání divnější hráli tahovky a opravdoví šílenci ty věci od Talonu. 

Za druhé – herní žánry se měnily neustále – a to překvapivě i dominantní herní žánry. Měnily se tak, že hry podle jejich podoby můžete typicky zaklasifikovat do nějaké doby čistě podle vzhledu a principů, takže klasické top-down střílečky padají do osmdesátek, zatímco kreslené click and point adventury do devadesátek. Přestože byly kreslené adventury extrémně populární, tak s příchodem 3D akcelerace v podstatě vymizely – a určitou renesanci zažily až s příchodem tabletů ve formě hidden objects games. Přiznám se, že osobně úplně nechápu, proč tyhle hry dvakrát přišly a dvakrát zmizely – jsou to interaktivní příběhy, nezřídka s dramatickým obsahem, horory, thrillery, detektivky – a mají působivý, téměř magický vizuál. Ale prostě se to stalo, ty věci přišly a odešly.

Video od Daryl Talks Games přichází s vysvětlením, které říká, že mladší generace je navyklá na krátký a rychlý obsah a na pomalé strategie se nedokáže soustředit. Faktem zůstává, že obsah, který se navrhuje pro děti, je docela bizarní, šílenosti jako Cocomelon jsou otupující, potom máme krátké formáty typu TikToku, který nám strojová inteligence láduje ve zběsilém tempu, a potom tu máme brain rot content, což je něco opravdu divného. To, že se zásobujete rychlým obsahem, celkem nutně musí vést k tomu, že si mozek adaptujete na vysokou kognitivní rychlost, ale nedostatečnou pozornost.

Mozek je plastický a přizpůsobuje se tomu, co zrovna potřebuje. Já principiálně odmítám hodnocení typu „digitální demence“ prostě proto, že demence je degenerativní ztráta schopností, zatímco u mladých jde o to, že se jejich vysoce plastické mozky učí pracovat s tou informací, kterou mají v okolí a se kterou pracovat potřebují. Když se díváte na mozek jako na informační strukturu, tak se lépe chápou například rozdíly mezi lovci, kteří se orientují na percepci, a na malé, ale pro přežití významné znaky v okolí, mezi lidmi žijícími městským způsobem klasického typu, kde jde o sociální interakce a o sociální inteligenci, mezi lidmi pohybujícími se v technické společnosti, kde musíte operovat se symboly a s principy, a nakonec novou generací, na kterou se valí Niagara informací a nějak z toho vytřiďují to, co považují za důležité.