Co potřebujete k proniknutí do světa digitálního videa?

Ještě před několika lety jsme si neuměli představit, že by bylo možné na domácím počítači vytvořit audiovizuální dílo na slušné úrovni. Tato oblast byla dříve vyhrazena jen pro dobře vybavené televizní komplexy. Tyto komplexy jsou tvořeny z mnoha technicky specializovaných pracovišť, která slouží k výrobě a kompletaci televizních pořadů . Jak ale postupně roste výkon osobních počítačů a klesá jejich cena, rostou i možnosti jejich využití právě v oblastech, ve kterých se dříve mohla uplatnit jen specializovaná pracoviště.

V osmdesátých letech se tak na stoly s osobními počítači přestěhovala z tiskáren sazba a příprava tisku a v posledních letech se sem postupně stěhuje i střih videa.

V dnešní době dělíme technologii zpracování videa pomocí počítače na tři skupiny: Amatérské, poloprofesionální a profesionální. Díky cenové dostupnosti se však maže hranice mezi amatérským střihem a poloprofesionálním střihem. Tuto hranici dnes určuje jen fakt, zda střihací prvek dovoluje práci v takzvaném „RealTime“ (ve skutečném čase = okamžitě je výsledné audiovizuální dílo k dispozici) či nikoliv, pak je tedy k výsledné podobě použito takzvaného „Renderu“ (výpočtu), při kterém si musí člověk obsluhující zařízení počkat mnohdy až několik hodin, než je výsledné audiovizuální dílo připraveno pro výstup na pásku.

Video projekty mají obvykle dvě hlavní fáze – produkční a post-produkční. V produkční fázi se pořizují záběry – obvykle na magnetický pásek (videokazeta) a vyhledávají a tvoří se další potřebné materiály (statické obrázky, grafika, titulky, zvukové nahrávky). Po shromáždění všech materiálů začíná post-produkční fáze – editování, komponování, vytváření speciálních efektů a doprovodného zvuku.

Klasické analogové zpracování videozáznamu bývá nazýváno také lineární – začíná se od prvního obrázku a nebo titulku a postupuje se popořadě až k závěrečné obrazovce. Pokud někde nastane chyba, je nutné se vrátit k tomu místu, opravit ho a odtud znova vše udělat. Na rozdíl od toho moderní digitální zpracování, je nazýváno také nelineární, protože uchová všechny použité komponenty v digitální podobě a s každým z nich lze samostatně manipulovat, aniž by to ovlivnilo cokoliv jiného. Celá post-produkce je tak velice flexibilní a omezujícím prvkem je jedině vlastní představivost.

Digitální nelineární video systém pracuje v několika postupných krocích, zahrnuje výběr a digitalizaci komponentů, jejich zpracování, kompozici a zkopírování výsledného audiovizuálního díla ve standardním formátu na transportní medium (pevný disk, video-kazeta, CD-ROM, DVD)

Nabírání (tzv. Capture) se dělí do dvou různých metod (v závislosti na zdroji video signálu):

1, Digitalizace analogového video záznamu.

2, Nabíraní signálu z digitálního vstupu.

K digitalizaci analogového záznamu je zapotřebí speciální přídavná videokarta do PC. K ní se „zvenku“ připojí zdroj video signálu (videorekordér, kamera či jiný zdroj) a karta převádí přicházející analogový signál na digitální data a zaznamenává je na pevný disk počítače. Většina těchto karet zároveň signál komprimuje, aby data zabrala na pevném disku co nejméně místa.

K nabírání digitálního signálu je zapotřebí digitální vstup (tzv. I-Link). Ten je dnes dostupný buď na speciálních videokartách určených pro střih v plně digitální oblasti a nebo mnohdy je dodáván i jako přídavný konektor k základní desce či zvukové kartě. Přes tento vstup je pak realizován převod digitálního video signálu na pevný disk počítače.

Jsou-li všechny vstupní materiály digitalizovány a uloženy na pevném disku počítače, začíná tvořivá část celého procesu – komponování výsledného pořadu nebo klipu. Od různých výrobců existuje dostatek kvalitních softwarových programů, které umožňují velice pohodlné kombinování jednotlivých komponent, vytváření přechodů a speciálních efektů, tvorbu titulků atd. Podobně lze zacházet i se zvukem a v mnoha nezávislých stopách mixovat originální zvuk s hudbou a doprovodným slovem.