Historie grafik v noteboocích: přidává se Nvidia | Kapitola 5
Seznam kapitol
Poté, co se grafiky naučily vykreslovat ve 3D, se výrobci začínají soustředit na rychlost, kvalitu zobrazení i pokročilé technologie a efekty. 3D akcelerátory se stanou součástí základního vybavení a do segmentu notebooků se podívá další silný hráč – Nvidia – aby konečně započala ta pravá konkurenční válka.
ATI Mobility Radeon 7500 a NVIDIA GeForce4 Go (2002) – za lepším výkonem se 128bit sběrnicí
V roce 2002 už nikdo nepochyboval, že v dedikovaných grafikách pro notebooky jsou dva silní hráči a že žádný z nich se snadno nevzdá svého podílu na trhu. Silná konkurence byla zárukou snahy přiblížit herní výkon notebooků klasických stolním počítačům. Očekávání se postupně naplňovala – začala ta pravá bitva.
Pro lepší uvedení do tehdejší situace je dobré zmínit nějaké výkonové srovnání. Původní mobilní Radeon M6 ve hře Quake III (demo001) zvládl přibližně 70 fps v 800×600 (16bit). GeForce 2Go byla o něco rychlejší a při stejném testu zvládla 80 fps. Pro představu, její výkon byl okolo 1900 bodů v testu 3D Mark 2001.
Výkonné grafické karty stolních počítačů měly výkon násobně vyšší a začínaly experimentovat s programovatelnými jednotkami (shadery). Většina her však nové technologické možnosti nepoužívala, nebo alespoň nevyžadovala, takže další krok v mobilním segmentu logicky směřoval k vyššímu výkonu bez přidávání nových zásadních funkcí.
Výsledkem je nástup inovovaného čipu ATI Mobility Radeon 7500 a krátce po něm také NVIDIA GeForce 4Go. Tyto čipy již byly postaveny přímo proti sobě. V obou případech byly pilířem DDR paměti, výrazné navýšení taktů a konečně také větší rozšíření 128bit paměťové sběrnice. Právě absence 128bit paměťové sběrnice byla dlouho brzdou notebooků v dohánění výkonu stolních počítačů, jenže nebylo to bezdůvodné. Na 128bit zapojení potřebujete dvojnásobek (stejných) paměťových čipů a to zabírá drahocenné místo na základní desce (proto se 64bit sběrnice používá v low-endu běžně ještě dnes). Teď, když bylo jasné, že určitá nezanedbatelná skupina lidí chce maximální 3D výkon v notebooku, nebyl důvod jim nevyhovět.
V případě Radeonu 7500 byla hlavní změna v novém výrobním procesu, vrácení druhé pixel pipeline a optimalizacích čipu pro dosažení vyšších taktů. V kombinaci se 128bit sběrnicí to stačilo k navýšení výkonu a zbylé funkce měl už předchozí Radeon M6 nadstandardní, takže bylo jisté, že čip za konkurencí nemůže příliš zaostávat.
U NVIDIE se museli zasnažit trochu více GeForce 4 Go má taktéž nový výrobní proces, optimalizace pro vyšší takty a možnost připojit 128bit paměti. Navíc došlo ve 3D k optimalizaci na T&L jednotce (původní byla pomalá) a přidání funkcí urychlujících práci s částečnou průhledností. Výrazné změny byly potřeba i mimo 3D. Šlo zejména o snížení spotřeby. Do čipu se proto poprvé implementovala technologie NVIDIA PowerMizer, která se starala o snižování energetické náročnosti a změnu taktů v závislosti na připojeném napájení. Situace se proti předchozímu modelu výrazně zlepšila, ale nutno dodat, že Radeon 7500 byl na tom stále lépe a zejména v tenčích a business noteboocích byl díky tomu oblíbenější.
Výkon obou řešení stoupl přibližně na dvojnásobek v jejich lepších variantách. V testu 3D Mark 2001 byl výkon 4000-4500 bodů (v nejvýkonnějších noteboocích se stolními procesory až 5000 bodů). Oba grafické čipy byly ve vyšší třídě nabízeny s 32-64 MB vlastní paměti.
U obou čipů postupně vznikly levnější varianty, které se uplatnily hlavně v běžných business noteboocích a nižší/střední třídě spotřebního segmentu. V rámci úspor nákladů byla jako první vždy omezena paměťová sběrnice zpět na 64bit (osadila se polovina paměťových čipů), čímž se snížila paměť na 16 MB. Snížily se také takty jak čipu, tak paměti a ve výsledku výkon poklesl o 30-50% (2500-3500 bodů v testu 3D Mark 2001).
Nejvýkonnější verze výkonem nezaostávaly tak moc za hi-endem stolních počítačů. Pokud jste měly slabší verzi s 64bit pamětí, pořád to stačilo k pohodlnému hraní všech aktuálních her. Až v roce 2004 se začaly objevovat hry jako Doom 3, kde Radeonu došel dech úplně a GeForce 4Go se držela jen díky tomu, že měla jakýsi osekaný pixel shader nazvaný NVIDIA Register Combiner, ve kterém Carmack dokázal naprogramovat speciální způsob (per-pixel) osvětlení herních scén a modelů. Pak vyšel také Far Cry, který už ani jeden z čipů nezvládl hrubým výkonem.
To se ovšem bavíme o těch nejnáročnějších hrách. Nějaký ten Half-Life 2, GTA: Vice City, Counter-Strike: Source a hromady dalších AAA titulů fungovaly skvěle i v rozlišení 1024×768. Měl jsem kdysi notebook s GeForce 4Go 420 (16 MB) a dlouho jsem se nemusel při hraní příliš omezovat ani v rozlišení, ani v úrovni detailů. Až okolo roku 2005 jsem cítil, že už by to na občasné hraní chtělo něco lepšího.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
