Hraní jen pro vyvolené? Herní počítače se vzdalují běžným hráčům | Kapitola 2
Seznam kapitol
Ceny výkonných herních strojů se začínají zvedat do oblak – stává se tedy z hraní počítačových her zábava jenom pro vyvolené, kteří na to budou mít dost peněz?
AI model LTX2 směle konkuruje placeným generátorům videí
Blíží se konec generování videí přes placené služby. Videa k nerozeznání od reality zvládnete už i na svém počítači.
Hraní nikdy nebylo levné, což vám potvrdí každý, kdo sebere odvahu a podívá se na staré účty za počítačové komponenty a zváží, co si mohl koupit místo toho nebo kde by byl, kdyby místo hraní investoval. Pravda, není to tak strašné, jako když sbíráte Warhammer nebo jste propadli kouzlu Disney parků, ale pořád to je pohled, který žádá velké mravní síly. Jsou to obvykle strašné částky – a to nemusíte patřit mezi ty nejvyvolenější z hráčů, ty, kteří si co půl roku kupují sestavu za čtvrt milionu, protože je prostě rozčiluje idea, že je jejich systém mírně pomalejší, než jsou ty nejnovější a nejlepší.
Počítačový trh se s postupem času rozpadl na ten profesionální, který má nezřídka unikátní požadavky – a pak na ten spotřební. Trh s PC komponentami se rozpadl na prémiový, což je hřiště pro lidi, kterým na ceně nezáleží a žádají jen to nejlepší, případně to nejlepší z toho nejlepšího, jak jsme měli například nedávno možnost vidět u MSI GeForce RTX 5090 Lightning Z: Tohle je komponenta, kterou vám Ježíšek jen tak nepřinese, i když jste byli úplně hodní.
Druhým segmentem je value hráč, který se orientuje na poměr cena výkon. Jde o technicky sofistikovaného hráče, který si umí vybrat, umí to celé poladit – a to je podle mě asi typický čtenář našeho serveru. Je to někdo, kdo chce maximum možného, ale nechce za to přehnaně utrácet, takže si musí umět poradit. Je to informovaný kupující, který ví, co chce.
Třetím segmentem je budget hráč, to je ten, který chce hrát, ale nemá moc peněz, a tak bere to, co se dá koupit. Často je to vynikající šméčkař, který se umí orientovat na nákup a prodej po bazarech, ale většinou je to někdo, kdo hledí hlavně na cenu a na to, jak se dostat do rozpočtu a získat to, co potřebuje. Tito lidé chtějí taky hrát, hardware je pro ně často vedlejší a zajímá je spíš jejich herní knihovna a zážitky, které s ní mají spojené.
Výrobci herního hardwaru se snaží podporovat všechny segmenty: Popást se na těch bohatých, porvat se o ty sofistikované a nabídnout něco, co alespoň herně vypadá, pro ty ostatní. Jde o to pokrýt maximum populace a prodat jim maximum zboží, které akceptují, což je základem konzumního kapitalismu. To je základní logika, kterou jsme tu měli posledních alespoň čtyřicet let a považovali jsme ji za neměnnou, tedy až na zelenisty, kteří svým dětem dali klůcek a obruč po dědečkovi s tím, že to budou muset dojet ještě jejich děti, aby to bylo udržitelné.
Tento světový řád se ale nyní láme kvůli paměťové krizi. Ona to je vlastně krize hladu po komponentách obecně a je spojena se změnou paradigmatu do temné verze Engelbartova světa, což je věc, o které jsem už psal. A tato vize danou hierarchii rozbíjí a mění ji – a možná ne k lepšímu.
Vše jako předplatné? Temná verze Engelbartovy vize přichází
Douglas Engelbart už v šedesátých letech přišel s představou světa, kde má každý člověk svého tenkého klienta a skrz něj se připojuje k superpočítačům. Tato vize se konečně začíná naplňovat – ale nějak neočekávaně, nějak divně. Nějak blbě.
Relativně nedotčený je prémiový segment, který je na cenu poměrně necitlivý a drobnosti, jako že ceny vyskočily dvakrát až třikrát, tam zákazníky nevyděsí, možná naopak.
V tomto kontextu často cituji jeden z vtipů o „nových Rusech“, což byli novozbohatlíci, kteří při privatizaci přišli k obřím penězům – a pokud během přesunu z paneláků do paláců neumřeli na problém s mafií nebo státním aparátem, jsou bohatí dodnes. Ten vtip zní:
Potká nový Rus nového Rusa.
Ten první povídá: „Ty máš ale namakanou bundu! Kolik stála?“
„Tři tisíce dolarů!“
„Che, to je toho! Já vím, kde ji mají za pět tisíc!“
Takže ano, ti opravdu bohatí neměli, nemají a nebudou mít problém. Ti si koupí všechno, co se jenom koupit dá. Jejich situace se nemění, možná jen budou trpět tím, že se hardwarový cyklus zpomalí a oni budou nuceni se svými špičkovými komponentami trpět o něco déle, protože nové a lepší budou později.
U value segmentu je to horší, protože z toho, co bylo rozumné, se stane luxus – a ten se ocitne mimo horizont value hráče. V praxi to znamená asi opatrnější a promyšlenější upgrady, protože když budete upgradovat, pokusíte se využít maximum ze svých existujících komponent, jelikož jejich upgrade by byl příliš nákladný. Ne, nepochybuji v nejmenším, že tohle sofistikovaný kupující zvládne, ale sotva bude nadšený.
Pro zákazníka z budget segmentu to znamená, že si bude kupovat to, co na něj zbude – a dost možná bude odkázaný na akt milosrdenství ze strany výrobců, kteří nyní restartují produkci už výběhových modelů, protože jinak tuhle poptávku pokrýt nepůjde. Pak je tu, samozřejmě, Čína, která získala ideální příležitost vrhnout na trh něco svého – ale kdo ví, možná i ona uvízla ve své vlastní verzi AI boomu a nemá na to kapacity taky.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
