Hřeje to, bouchá to, hoří to, co je to? Ty zatracené baterie! | Kapitola 2
Seznam kapitol
Pokud jde o elektroodpad, způsobují baterie mnohem větší a podstatně horší potíže než počítačová kabeláž. Jejich omezená životnost a nebezpečnost z nich dělá záležitost, kterou je třeba akutně řešit. Jejich bezpečné zpracování ve velkých objemech může v budoucnosti způsobit větší problém, než jsou dnes fosilní paliva.
Je jasné, že čím větší počet článků používáte, tím vyšší je riziko zahoření. Proto je to velký problém v elektromobilitě, kde se musí alespoň částečně řešit odolnost baterie při havárii a také se musí chránit proti běžným nehodám, jako je perforace baterie odlétajícím kamením. Jiný problém je to u velkých domácích baterií, které mohou zahořet, anebo se stát obětí klasického požáru v domě, kde svými vlastnostmi hasičům opravdu nepomohou. Zatímco auto hasiči umí potopit do speciální lázně, barák do ní ponořit nejde.
Dnes se sice operuje s bateriemi LiPo jako se všelékem, ale ony univerzálním řešením rozhodně nejsou. Lithia je málo a jeho těžba je problematická, takže pro ukládání velkého množství energie rozhodně potřebujeme zcela jiné principy. Zatím se objevují inkrementální technologie, které vylepšují základní vlastnosti baterií tak, že zvyšují jejich účinnost, anebo se snaží používat méně exotické materiály. Ale hlavním problémem je vysoká reaktivnost baterií.
To, co potřebujeme pro ukládání energie v opravdu velkých objemech, je typ baterie, která snese nepěkné zacházení a nezačne přitom hořet. Většina vizí se dělá pro krásný den – ale takhle to bylo s jadernou energetikou taky, než všem došlo, že jaderný reaktor musí snést havárie, pád letadla a ideálně i to, že vám začnou elektrárnu ostřelovat sousedi. Pokud je to postavené tak, že se to dá nabourat a pak se vám rozjede reakce, kterou nelze rozumně zastavit, máte problém jak s reaktorem, tak i s obří baterií.
Pokud někde ukládáte energii, vždy vám hrozí, že se katastroficky uvolní. Relativně nejbezpečnější jsou přečerpávací elektrárny, ale jde o vodní nádrž, která může prasknout anebo vám ji sousedi rozbombardují, čímž uvolní její energii a způsobí obrovské škody. To už se stalo – a dnes je tato katastrofa oslavována jako velký vojenský a inženýrský úspěch.
Vodní nádrže jsou přitom technicky nejjednodušší způsob jak uchovávat množství energie její přeměnou na gravitačně potenciálovou energii vody. Oslavované „betonové pyramidy“ nebo „tahání závaží do výšky“ jsou technicky mnohem složitější a na údržbu násobně náročnější varianty téhož – a fakt, že se tím zcela vážně zabýváme, jenom ilustruje míru naší bezradnosti. O blbinách, jako je pumpování tlakové páry do dolů, už ani nemluvím, to je čisté zoufalství.
Opakovaně se mluví o revolučních principech, jako jsou jílové baterie či grafénové baterie, ale grafén je taky dost hořlavý a pokud jde o jílové baterie, je o nich slyšet jenom sporadicky, což je škoda. I u nich ale bude nutné promyslet rizika, protože každý systém, který ukládá velké množství energie, má potenciál uvolnit ji katastrofickým způsobem.
Samostatný problém představuje kvalita článků. Baterie LiPo jsou obvykle řešené tak, že nedovolují únik hořlavých plynů, články jsou zavřené v zavařeném obalu, který s únikem plynů postupně expanduje a chová se tak trochu jako hydraulický lis. U notebooků IBM jsem viděl zajímavé řešení, které nechalo stárnoucí články plánovaně expandovat jedním směrem, kde byl tlakový senzor – a ten při své aktivaci naznačil řídící elektronice, že baterka je nafouklá, a tedy nebezpečná.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
