Jak neselhat a doletět na Měsíc a zpět | Kapitola 3
Seznam kapitol
Bylo nebylo, počítače byly tak strašně nespolehlivé, že jste je prostě nemohli provozovat jen tak: Bez parity, na integrovaných obvodech a bez dozoru samotné. Přesto se našli lidé, kteří bojovali s chybami – a mezi nimi jedna opravdu výjimečná vývojářka, která software zodolnila tak, že jste mu i život mohli svěřit!
Margarete Hamiltonová je hodně zvláštní žena. Narodila se v roce 1936, v podstatě je válečné dítě – a na svět přišla v malém americkém městě Paoli v Indianě. V té době mělo městečko jen 2100 lidí (dnes má 3600) – a je to město je známé díky ní, hráči basebalu Trinklem, demokratické političce Blanové a také neonacistovi Heimbachovi.
Její rodiče se pak přestěhovali se do Michiganu, kde v 1954 vystudovala Hancock High School a v roce 1955 studovala matematiku na University of Michigan. „Matematika mě vždycky bavila nejvíc!“ Nakonec se přesunula na Earlham College, kde studovala i její matka, udělala si bakaláře z matematiky a filozofie a také se seznámila s James Cox Hamiltonem, jejím prvním manželem, který studoval chemii.
Zatímco studoval, ona učila, aby se uživili. Vzali se v roce 1958, pak se přestěhovali do Bostonu, kde manžel pokračoval ve studiu chemie. V roce 1959 se jim narodila dcera. V Bostonu chtěla studovat matematiku na Brandeis University, ale rychle začala pracovat pro Lorenze, který se zabýval na MIT výpočetním modelováním počasí. Margarete sama říká, že ten inzerát v novinách našel její muž – byla to o poznání lepší práce než učit! Dostala se k Project MAC, což byl projekt DARPA zaměřený na rané počítačové simulace. Programovala na minipočítači Librascope LGP-30 a DEC PDP-1 a mimo jiné řešila spolehlivé systémy se sdílením času.
A pak se její kariéra rozjela. V letech 1961 až 1963 pracovala na SAGE (Semi-Automatic Ground Environment), což byl interaktivní vojenský systém pro sledování vzdušného prostoru. Psala pro něj software pro sledování letadel a satelitů – a ve své excelentní přednášce na ICSE 2018 přednášce vypráví o tom, že systém upozornil na chybu tím, že začal hlasitě houkat, takže se vědělo, kterému programátorovi spadl kód. „Tehdy nebyly žádné vývojové nástroje,“ vzpomíná. „Ušetřila jsem všem spoustu času tím, že jsem se naučila opravovat chyby přímo na pásce: Když tam měla být jednička, udělala jsem tam dírku, když tam měla být nula, přelepila jsem to páskou.“
Práce tam byla podle všeho hodně zajímavá. Jako začátečník dostala ke správě nepěkný kus kódu, který jeho autor okomentoval řecky a latinsky, dokonce i kontrolní výpisy byly v řečtině a latině – ona ale klasické jazyky znala, takže kód rozchodila.
Tento úspěch a její odhodlání z ní udělal kandidáta na vývoj kódu pro Project Apollo.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
